Balónky

Včera v 22:25 | Misaki |  temné články

Kon'nichiwa,
Navazující creepypasta na předešlou, kterou naleznete zde.

Pár dnů zpět jsem zveřejnil vyprávění pod jménem "Kroky", tady na fórku. Bylo tu několik otázek, které mě přinutili ke zvědavosti po určitých podrobnostech z mého dětství a tak jsem si o tom promluvil s mamkou. Pohoršena mými otázkami mi řekla ,,Proč jim prostě neřekneš o těch zatracených balóncích, jestli je to tak zajímá?".
Hned jak to řekla, vzpomněl jsem si na tolik věcí z dětství, na které jsem zapomněl. Tento příběh poskytne více kontextu pro ten předchozí, který jste si měli přečíst první. Když mi bylo pět let, navštěvoval jsem základní školu, která, jak jsem po pár letech poznal, byla neoblomně důležitá v učení se skrz aktivitu.
Byla to součást nově navrženého programu, pro umožnění dětem růst jejich vlastním tempem a k usnadnění vynalézavých učebních metod povzbuzeným učitelům. Každému učiteli byla dána volnost vytvořit jejich vlastní tematickou kompozici, těchto témat by se dodržovalo během celého školního roku. Všechny hodiny matematiky, čtení atd..by byly navržené v duchu témat.
Říkalo se jim skupiny. Byla tu skupina vesmír, skupina moře, skupina země a já jsem byl ve skupině komunita. Ve školách v mojí Zemi se toho neučí moc, krom lekcí jak si zavázat tkaničky a jak stříhat, takže většina z toho nebyla zapamatovatelná. Pouze dvě věci si vybavuji přesně, byl jsem nejlepší ve správném psaní svého jména a potom projekt balónek, který byl znakem a pečetí skupiny komunity. Byl to totiž docela vychytralý způsob ukázky, jak skupina fungovala. O této aktivitě jste už dost možná slyšeli.
Jednoho pátečního rána, pamatuji si, že to byl pátek, protože jsem se na projekt těšil a byl to taky poslední den pracovního týdne, ke konci roku, jsme vešli do třídy a zřeli, že ke každé naší lavici byl nitkou přivázán plně nafouknutý balónek. Na lavicích byla krom něho fixa, pero, list papíru a obálka. Zadáním projektu bylo napsat na papír vzkaz, vložit ho do obálky, tu připevnit k balónku a volitelně na balónek nakreslit obrázek.
Většina dětí se začala o balónky hádat, protože chtěly jinou barvu, ale já jsem započal práci na svém vzkazu, nad kterým jsem hodně uvažoval. Všechny dopisy měly prostopášnou strukturu, ale měli jsme povoleno být s těmito hranicemi kreativní. Můj vzkaz zněl nějak takhle: Zdravíčko, našli jste můj balónek. Moje jméno je ***. Navštěvuji *** základní školu. Balónek si můžete nechat, doufám, že mi odepíšete. Mám rád Mighty Maxe, dobrodružství, stavení pevností, plavání a přátele. Co máte rádi vy? Napište brzy, tady je dolar za poštu. Na dolar jsem načmáral na známku přes předek, což mamka považovala za nadbytečné. Já si myslel, že je to geniální, tak jsem to provedl.
Náš učitel si všechny vyfotil s jejich balónky a vkládal naše fotky do obálky společně s dopisem, přiložili k tomu další dopis, informativní, vysvětlující smysl projektu a upřímnou vděčnost těm, kdo se zúčastní a pokyn ať přidá fotku jejich města či sousedství.
A to byla celá myšlenka. Vytvořit pocit komunity bez toho abychom museli opouštět školu a k tomu navázat bezpečný kontakt s ostatními lidmi. Zdálo se to jako dost zajímavý nápad. Během následujících několika týdnů se dopisy hrnuly, většina přišla s fotografiemi různorodých krajin a vždy, když dopis přišel, učitel ho přišpendlil na velkou nástěnnou mapu, což nám ukazovalo, odkud pošta přicházela a jak daleko balónek cestoval.
Byl to opravdu rafinovaný nápad, protože jsme se těšili na příchod do školy, kde jsme zkoumali schránku, jestli nepřišel právě ten náš dopis. Po trvání jednoho roku jsme měli vždy jeden den v týdnu, kdy jsme mohli napsat našemu příteli na dopisování, nebo příteli od jiných studentů, když se nám zatím nedostalo zpětné vazby.
Můj byl jeden z posledních, které dorazily. Když jsem vešel do třídy, pohlédl jsem na lavici a opět jsem tam žádný dopis nenašel. Jak jsem se usadil, učitelka ke mně přistoupila a podala mi obálku. Musel jsem se zdát hodně nadšený, jelikož zatímco jsem se ji chystal otevřít, položila mi dlaň na mou, aby mě zastavila a pravila ,,Prosím, nebuď naštvaný".
Nerozuměl jsem, co má na mysli. Proč bych byl naštvaný, když mi zrovna přišel dopis? Není to zrovna situace k urážení. Zprvu mě trochu štvalo, že věděla, co se v dopisu nacházelo. Teď už si uvědomuji, že učitelé obsahy dopisů prověřovali, aby se ujistili, že se v nich nenachází nic osobního či nemravného, ale tak i tak, proč bych byl zklamaný?
Když jsem otevřel obálku, porozuměl jsem. Nebyl tam žádný dopis. Jediné co obálka obsahovala, byl polaroid. Nerozeznával jsem však, co na něm je. Zdálo se to jako kousek pouště, ale byl hodně rozmazaný na to, abych ho dešifroval. Vypadalo to, jakoby foťákem někdo cuknul, zatímco fotil. Nebyla připsána adresa odesílatele, nemohl jsem tedy odepsat ani, kdybych chtěl. Byl jsem zdrcený.
Školní rok pokračoval a dopisy postupně přestávaly chodit. Přeci jen se školáčkem si můžete korespondovat jen tak dlouho, dokud to nezačne být divné. Všichni společně se mnou ztratili zájem v psaníčkách. Pak mi přišla další obálka. Moje nadšení oživlo. Ulevilo se mi díky tomu, že mi stále chodí pošta, ač u ostatních už jejich kamarádi dávno na dopisování zapomněli.
Dávalo smysl, že jsem dostal další zásilku. Na té minulé, té první, nebylo nic než jeden rozmazaný obrázek. Takže tohle byla pravděpodobně omluva. Ale zase. Žádný dopis. Jen další fotka. Tahle byla rozeznatelnější. Stále jsem tomu ovšem nerozuměl. Fotografie byla namířená vysoko, chytající vrchní roh budovy, zatímco zbytek obrázku byl zkreslený slunečním odleskem.
Jelikož balónky se nedostaly moc daleko, nástěnka se přeplnila a tak bylo pravidlem pro studenty stále si vyměňující dopisy, brát fotografie domů. Můj nejlepší kamarád Josh měl druhé nejvyšší číslo fotografií braných domů ke konci roku. Jeho přítel byl opravdu kooperativní a posílal mu obrázky odevšad ze sousedního města. Josh si jich vzal domů tuším čtyři. Já si jich vzal domů téměř padesát.
Obálky byly všechny otevírány učitelkou. Po chvíli jsem na ně ale přestal koukat. Tak i tak jsem je ukládal do jednoho ze šuplíků, kde jsem skladoval svou sbírku kamenů, baseballových kartiček, komiksových kartiček a miniaturní baseballové helmy, které jsem kupoval v automatu ve Winn-Dixie.
Ke konci roku se moje pozornost obrátila k jiným záležitostem. Mamka mi ten rok dala k Vánocům malou zmrzlinárnu, kterou si Josh tak oblíbil a toužil po ní, že mu jí rodiče koupili, o něco hezčí, k jeho narozeninám na konci roku. To léto jsme měli nápad, že bychom si mohli postavit zmrzlinářský stánek, abychom si něco přivydělali.
Pomysleli jsme si, že bychom se hezky obohatili, kdybychom prodávali kornoutek za dolar. Josh žil v jiném sousedství, ale nakonec jsme se dohodli, že moje sousedství bude výhodnější. Byla tu fůra lidí, kteří se starali o svoje trávníky. Zahrady v mém sousedství byly o špetku větší. V tomhle jsme pokračovali pět víkendů v kuse, dokud mi mamka neřekla, že to musí přestat. Až nedávno jsem zjistil, proč to udělala.
Pátého víkendu jsme s Joshem počítali peníze, protože jsme oba měli mašiny, měli jsme oddělené balíky peněz, ty jsme s Joshem shrábli do jedné hromádky a tu si rovně rozpůlili. Ten den jsme vydělali deset dolarů. Když mi Josh vyplácel pátý dolar, pocit nebývalého překvapení mě schramstnul, na dolaru se psalo na zmánku. Josh si všiml mého šoku a ptal se, jestli se přepočítal, řekl jsem mu o dolaru a on jen odvětil ,,To je hustý kámo".
Zamyslel jsem se nad tím a souhlasil. Myšlenka toho, že se ke mně dolar dostal po tom, co prošel tolika dlaněmi, mě ohromila. Vběhl jsem dovnitř našeho domu, abych o tom řekl mamce, ale moje nadšení bylo přerušeno telefonátem, který můj příběh utvořil nesrozumitelným a tak mamka jednoduše odpověděla ,,Wow to je super".
Otrávený jsem vyběhl zpět ven a řekl Joshovi, že mám něco, co mu musím ukázat. Šli jsme do mého pokoje, otevřel jsem šuplík a vytáhl soubor obálek. Ukázal jsem mu několik obrázků. Začal jsem s první fotkou. Asi deset jsme jich prošli než to Joshe přestalo bavit a zeptal se, jestli si nepůjdeme hrát do díry (díra v hlíně na konci ulice před mým domem, zmiňoval jsem ji v mém předešlém příběhu, teď už víte proč) než ho mamka vyzvedne.
To jsme provedli, v této hliněné, blátěné válce jsme byli párkrát přerušeni šelestem v lesích kolem nás. Obývaly ho tam toulavé kočky a mývalové. Ale tohle se nám zdálo až moc hlučné. Tak jsme se dohadovali, co vše to může být, v pokusu o vystrašení toho druhého. Můj poslední tip byla mumie, no Josh si nakonec trval na tom, že je to robot. Jak jsme odešli, trochu zvážněl a podíval se mi zpříma do očí a vyřkl ,,Slyšel si to, že jo? Znělo to jako robot. Taky si to slyšel, že jo?".
Slyšel jsem to a díky tomu, že to znělo mechanicky, jsem souhlasil, že to byl dost možná opravdu robot. Až nyní rozumím tomu, co jsme slyšeli. Když jsme se vrátili, Joshova mamka na něho už čekala u kuchyňského stolu společně s mojí mamkou. Josh řekl svojí mamce o robotovi a naše mamky se smály a pak šel Josh domů.
Snědli jsme večeři a šel jsem spát. V posteli jsem nezůstal dlouho, po dnešních událostech jsem se vykradl z postele a znovu prohledal fotky. Vzal jsem první obálku, položil jí na podlahu a rozmazaný polaroid na ní. Druhou obálku jsem umístil napravo od ní a divně mířený polaroid rohu budovy na ní. Toto jsem udělal s každou další fotkou, dokud neutvořily mřížku, která byla kolem 5:10.
Byl jsem vždy učen být opatrný s věcmi, které sbírám, i když si nejsem jistý, zda měly cenu. Povšiml jsem si, že se obrázky ponenáhlu měnily v rozluštitelné, byl tam strom, na něm byl pták, značka omezení rychlosti, el. vedení a parta lidí vycházející z budovy.
Hned poté jsem si všiml něčeho, co se mnou cuklo tak silně, že si i teď, co to píšu, pamatuji tu závrať a jednu jedinou opakující se myšlenku, která mě zasáhla.
,,Proč jsem na této fotce?"
Na této fotografii s lidmi vycházejícími z budovy jsem se v pozadí viděl s matkou držíc jí za ruku. Byli jsme na samotném kraji, ale byli jsme to nepochybně my. A jak moje oči plavaly mořem polaroidů, můj neklid narůstal. Má úzkost tepala. Byl to velmi zvláštní pocit. Nebyl to strach. Byl to ten pocit, co máte, když jste v hajzlu. Když už je pozdě.
Nejsem si jist, proč jsem byl zatopen tímto pocitem, ale tak jsem tam tak seděl, bořící se ve fotkách od nějakého úchyláka, zmítán tušením, že jsem něco udělal špatně. A toto se násobilo, když jsem se podíval i na zbytek fotek. Byl tu jeden poznatek, který jsme všichni přehlédli. Hlavně učitelka. Hlavně já. Já byl na každé z těch fotek. Nic nebyly blízké záběry, na každé z nich jsem nebyl jen já, ale byl jsem na každé, na boku, v pozadí, u samotného spodu rámečku. Některý byly jen ty nejmenší části mého obličeje, zaznamenané na kraji polaroidu, nicméně byl jsem tam.
Byl jsem tam vždycky. Nevěděl jsem, co dělat. Co provést. Komu co říct. Vaše mysl funguje srandovně, když jste dítě. Byla tu ta veliká část, která se bála trablí jednoduše z toho, že jsem stále vzhůru. Jelikož už teď se mi rýsoval pocit z toho, že jsem něco podělal, rozhodl jsem se to udělat zítra. Počkal jsem.
Dalšího dne měla mamka v práci volno a většinu dne strávila domácím úklidem. Díval jsem se na animáče a čekal, kdy bude správná doba ukázat jí polaroidy. Když vyšla pro poštu, pobral jsem pár fotografií a položil je na stůl před sebe, zatímco jsem v sedě vyčkával, až se mamka vrátí. Když se vrátila, už otevírala nějaké dopisy a letáky a reklamu vhazovala do koše.
,,Mami, můžeš sem na vteřinku jít, mám tu tyhle fotky.." řekl jsem.
,,Dej mi minutku zlatíčko, musím si tohle napsat do kalendáře"
Po pár minutách se za mě postavila a zeptala se, co potřebuji. Slyšel jsem, jak se prohrabuje poštou a já se jen podíval na polaroidy a řekl jí o nich. Jak jsem vysvětloval a ukazoval na obrázky, pravidelných odpovědí ,,Ehm" a ,,Ok" ubývalo. A zničehonic byla úplně zticha a vydávala jen jemné šelestění poštou. Další zvuk, co jsem slyšel, zněl, jakoby se snažila nadechnout v místnosti bez vzduchu.
Nakonec její lapání po vzduchu zakončil pád ostatních obálek na stůl, rozeběhla se do kuchyně pro telefon.
,,Mami, promiň, o těhlech jsem nevěděl, nebuď na mě naštvaná"
S telefonem u ucha pobíhala sem a tam, křičíc do něj. Nervózně jsem se hrabal v poště na stole vedle polaroidů. Z vrchní obálky čouhalo něco, co jsem bezmyšlenkovitě vytáhl. Byl to další polaroid. Zmatený jsem si myslel, že jeden z polaroidů, vklouzl do kupičky, když poštu vrhla na stůl, ale otočil jsem ho a uvědomil si, že jsem tenhle ještě neviděl.
K mému zděšení jsem to byl já mnohem blíž, obklopen stromy, usmívajíc se. Nebyl jsem to jen já, uvědomil jsem si. Josh tam byl taky. Bylo to ze včerejška. Začal jsem řvát, zatímco mamka řvala do telefonu. Opakovaně jsem vykřikoval, než konečně odpověděla.
,,Co?"
A já se mohl jen zeptat.
,,Komu voláš?"
,,Mluvím s policií zlatíčko"
,,Ale proč? Omlouvám se, nechtěl jsem nic udělat"

Odpověděla mi způsobem, kterému jsem nikdy nerozuměl, dokud jsem znovu nenavštívil nejranější roky svého života. Popadla obálku ze stolu a obrázek Joshe a já se jen otočil, sklouznul a dopadnul vedle ostatních polaroidů vedle mě. Držela mi obálku u očí, ale já se jen díval na ní, jak jí bledl obličej a krev odtékala z tváří. Se slzami hromadícími se v jejích očích vyřkla, že musí zavolat policii, protože dopis neměl známku.

Originál zde.

Sayōnara
 

Alfy / Alfaupír

Sobota v 1:54 | Misaki |  temné články

Kon'nichiwa,
Tímto článkem zahajuji novou sérii. Jak jste mohli z úvodního obrázku poznat jedná se o články spojené se seriálem Supernatural. Jde o to, že se v tomto seriálu vyskytlo spoustu nadpřirozených monster, některé všem známé a některé, o kterých jste možná nikdy neslyšeli a proto bych vám je postupně chtěla všechny představit.

Alfy
Supermonstra, bytosti, první svého druhu. Rozzařují své děti podle sil a schopností. Jsou velmi vzácní, někteří lovci se s nimi nikdy nesetkají. Po Crowleyho (král pekel) honbě za alfama je osud většiny neznámý avšak bylo naznačeno, že posledním z alf byl alfaupír.

Alfaupír
Je prvním upírem a předkem všech upírů. Jedno z monster, které Crowley a Castiel (anděl, který se obrátil zády k neby) chytili a vyslýchali v úsilí o nalezení očistce. Alfaupír utekl z Crowleyho vězení a založil nové hnízdo v Severní Dakotě a potom v Montaně. Později byl vystopován Winchesterovými (jedni z nejznámějších lovců) kvůli své krvy, aby jako zbraň porazil Leviathany. Nakonec se jim sám vzdal, uznal, že mají společného nepřítele a dal jim to, co žádali bez boje.

Historie
Jeho věk není přesně znám, říká se však, že byl první věc ve tmě, když lidé poprvé postavili oheň, takže je s největší pravděpodobností asi desítky tisíc let starý. Vytvořila ho Eva, stejně jako všechny alfy. On sám vytvořil celou řadu upíru po celém světě. Držel se těsně u svých "dětí", zatímco pokračoval v osídlení světa s upíry po mnoho let.
Poprvé byl spatřen v mozku svých "dětí", když jim přikazoval, aby získali více lidských bytostí pro svou armádu. O tomto jeho zjevení není příliš informací.

Schopnosti
Má všechny rysy a schopnosti normálního upíra, jen, díky jeho pokročilému věku, značně posílené. Jako alfa je jedním z nejmocnějších monster, které kdy žilo.
Nesmrtelnost- měl by žít navždy za předpokladu, že má stálou zásobu krve a nebo na něho není použita jedna z pro něho smrtelných věcí
Supersmysly- má vylepšený zrak, čich i sluch
Supersíla- jakožto první upír v existenci je výrazně silnější než lidé, menší démoni a ostatní upíři
Vylepšená rychlost- může se pohybovat mnohem větší rychlostí než jakákoli lidská bytost nebo většina příšer, svou rychlostí mohl ostatním zabránit v teleportaci
Regenerace- je schopen rychle regenerovat každou nesmrtelnou ránu
Čtení duše- dokáže rozpoznat toho, kdo nemá duši
Zatažitelné drápy- může své nehty nechat vyrůst do libovolné délky
Zvýšená vytrvalost- je extrémně odolný vůči bolesti
Resilience- dokáže fungovat i potom, co mu v žilách proudí krev mrtvého člověka
Telepatie- telepaticky může "komunikovat" se všemi svými "dětmi", jeho spojení se s nimi jim dokonce může způsobit silné pocity eufórie až ztrátu vědomí, při kterém mohou nevědomky vyplňovat zadané rozkazy
Spojení s matkou- ačkoli všechny příšery mají spojení s Evou, zdá se, že on s ní má přímý vztah, Eva ho pomocí telepatie může ochraňovat
Nezranitelnost- díky svému statusu nejstaršího netvora na Zemi má velký stupeň nezranitelnosti

Smrt
Krev mrtvého člověka- ta by měla upíry velice oslabit, avšak u něho to téměř nefunguje
Dekapitace (poprava)- pomocí ni mohou být upíři zabiti
Vamptonit- je smrtelný pro všechny tvory, kteří se živí člověkem včetně jeho
Kolt- zbraň, která může zabít vše kromě pouhých pěti bytostí
Leviathani

Osobnost
Často působí jako klidná a kultivovaná bytost s oblibou v jemnějších věcech, nicméně když je potřeba, odhaluje svůj zuřivý temperament a nemá žádné ostychy k vraždění. Je také mazaný a vysoce inteligentní. Člověka považuje jen za jídlo a vždy mu bylo jedno kolik jich zemře, když se však jednalo o jiná monstra zdálo se, že je považuje za vzdálené příbuzné. Chová velkou úctu ke své matce Evě.
O starší upíry se velice stará a všechny považuje za své "děti". Svou roly coby otce bere velice vážně. Není jen jejich vůdcem, ale také ochráncem. Ale i přes to, že je nemilosrdný nebrání se vyjednávání. Dokonce mu nijak zvlášť nevadí, když jsou něktěří jeho upíři zabiti lovci, musí to však být oprávněné.

Vzhled
Má sadu zatažitelných ostrých zubů a stejně tak fungující dlouhé nehty.

Podle Andrewa Debba v knize "Supernatural the official companion season 6" existuje spousta příběhů o jeho existenci. Dokonce se povídá, že skutečnost, že je někde venku ve tmě a čeká na svojí oběť vedlo lidi k tomu, aby se schovávali u táborového ohně.

Další alfy:
  • alfaměňavec
  • alfavlkodlak
  • alfadžin
  • alfaskinwalker

Toto je z tohoto článku vše, příště se můžete těšit na draky.
Sayōnara


Lexikon fantastických zvířat #2

6. září 2017 v 18:56 | Misaki |  Potterhead

Kon'nichiwa,
Konečně tu mám další článek pro všechny potterheady, kteří nemají doma svůj Lexikon zvířat. Tentokrát si probereme tvory v rozsahu C-D.

C/Č

Čínský ohniváč
(Chinese firebal)
někdy též známý jako lví král


Jediný orientální drak má vyjímečně pozoruhodné vzezření. Je pokryt hladkými purpurovými šupinami a kolem hlavy s tupým čenichem a neobvykle vystouplýma očima ho zbobí věnec zlatých špičatých hrotů. Své jméno ohniváč získal díky hřibovitým plamenům, které mu vyrážejí z nozder, je-li rozzuřen. Jeho váha se pohybuje mezi dvěma a čtyřmi tunami a samice jsou větší než samci. Vejce jsou zářivě karmínová se zlatými skvrnami a jejich skořápky jsou velice ceněny jako pomůcky pro činské čáry a kouzla. Ohniváč je agresivní, vůči vlastnímu plemeni je však tolerantnější než většina ostatních draků a dokáže se někdy smířit s tím, že své území sdílí až s dvěma dalšími draky. Pochutná si na většině savců, přednostně loví prasata a lidi.

Černovřes
(Horklump)


Černovřes pochází ze Skandinávie, dnes je však rozšířen po celém území severní Evropy. Podobá se masité narůžovělé houbě, pokryté řidkými a pevnými černými štětinami. Černovřes se velice rychle rozmnožuje a během několika dnů je schopen kompletně zamořit průměrně velkou zahradu. Místo kořínků zapouští do země šlachovitá chapadélka, která hledají dešťovky, jež jsou jeho nejčastějším pokrmem. Černovřes je oblíbenou pochoutkou trpaslíků, žádné jeho další využití není známo.

D/Ď

Drak
(Dragon)


Jako pravděpodobně nejproslulejší ze všech fantastických zvířat patří draci zároveň k těm, která se nejobtížněji skrývají. Samice jsou obvykle větší a agresivnější než samci, k žádnému drakovi ani dračici by se však neměl přibližovat nikdo kromě maximálně obratných a vyškolených kouzelníků. Dračí kůže, krev, srdce, játra a rohy jsou vesměs obdařeny silnými kouzelnými vlastnostmi, dračí vejce jsou však klasifikována jako neobchodovatelné zboží kategorie A. Existuje deset plemen draků, jejichž příslušníci se ovšem příležitostně kříží a výsledkem jsou vzácné hybridní exempláře.

Ďasovec
(Grindylow)


Ďasovec je světlezelený rohatý vodní démon, kterého najdeme v jezerech na celém území Británie a Irska. Živí se drobnými rybami a chová se agresivně ke kouzelníkům i k mudlům, přestože jsou známy případy, kdy se ho vodním lidem podařilo ochočit. Ďasovec má velice dlouhé prsty, které sice dokážou vyvinout mocný stisk, snadno se však zlomí.

Dlaždičoun
(Jarvey)


Dlaždičoun se vyskytuje v Británii, Irsku a Severní Americe. Prakticky ve všem se podobá přerostlé fretce, od níž se liší jen tím, že umí mluvit. Skutečný rozhovor však přesahuje duševní schopnosti dlaždičouna, který se proto obvykle omezuje na krátké (a často vulgární) fráze, jež ze sebe chrlí v téměř nepřetržitém proudu. Dlaždičouni žijí většinou pod zemí, kde pronásledují trpaslíky, přestože nepohrdnou ani krtky, krysami a hraboši.

Dvoubřitník
(Mackled Malaclaw)


Dvoubřitník je suchozemský tvor, vyskytující se většinou v kamenitých pobřežních oblastech Evropy. Značně se sice podobá humrovi, v žádném případě by se však neměl jíst, protože jeho maso je pro lidi nestravitelné a vyvolává vysoké horečky, doprovázené ošklivou zelenavou vyrážkou. Dvoubřitník dorůstá délky až dvanácti palců a má světlešedou barvu s tmavozelenými skvrnami. Živí se drobnými korýši a někdy se pokouší napadat i větší kořist. Kousnutí dvoubřitníka má neobvyklý vedlejší účinek spočívající v tom, že oběť je po dobu až jednoho týdne po svém zranění pronásledována obrovskou smůlou. Kousne-li vás, měli byste se vyvarovat všech sázek, rizik a spekulativních podniků, protože oběť dvoubřitníka v nich nemá sebemenší šanci na úspěch.

Drsnochvost
(Nogtail)


Drsnochvosti jsou démoni žijíci ve venkovských oblastech na celém území Evropy, Ruska a Ameriky, Podobají se zakrslým selatům s dlouhýma nohama, ježatým pahýlovitým ocasem a úzkýma černýma očima. Drsnochvost má ve zvyku vkrást se do prasečího chlívku a sát mléko obyčejné svině spolu s jejími vlastními mláďaty. Čím déle zůstane neodhalen a čím větší velikosti doroste, tím déle stíhají statek, na který se vetřel, různé pohromy. Drsnochvost je neobyčejně rychlý a obtížně se chytá: je-li však zahnán za hranice statku čistě bílým psem, nikdy se už nevrátí. Odbor pro dohled nad kouzelnými tvory (Poddivize domácích škůdců) za tímto účelem chová tucet albínských stavěčů.

Duhovec
(Streeler)


Duhovec je gigantický plž, který každou hodinu mění barvu a zanechává za sebou stopu tak jedovatou, že všechna vegetace, přes kterou přeleze, seschne a shoří. Původně se duhovec vyskytoval v několika afrických zemích, úspěšně ho však pěstují i kouzelníci v Evropě, Asii a na obou amerických kontinentech. Jako domácí zvíře ho chovají lidé, kterým se líbí jeho kaleidoskopické změny barev, a jeho jed je jednou z několika málo známých látek, které dokážou usmrtit černovřesy.

A tohle je z tohoto článku vše. Doufám, že se vám tyto kouzelní tvorové líbili.
Sayōnara

 


Seriály 2

1. září 2017 v 15:16 | Misaki |  Filmy a seriály "recenze" 📺

Kon'nichiwa,
Mám tu druhé pokračování článku o mých oblíbených seriálech, stejně jako v prvním článku vám představím čtyři seriály, tak snad vás aspoň jeden zaujme.

/Daredevil/



Akční seriál natočený podle stejnojmené komiksové předlohy od Marvelu. Vypráví příběh začínajícího právního zástupce Matta Murdoca, který jako malý přišel o zrak a nyní doslova vidí ušima. A když píšu vidí ušima tak to tak fakt myslím. Díky tomu, že se jeho ostatní smysly, zejména tedy sluch, tolik zlepšili, udělal ze sebe něco jako superhrdinu a po večerech se ve svém přestrojení snaží chránit čtvrť Hell's Kitchen, ve které žije a která je ohrožována podnikatelskými záměry tajemného Wilsona Fiska.
V tomto seriálu si přijdou na své milovníci dobrých pěstních soubojů, krve a šťavnatých vražd. Jedná se totiž o poněkud temnější Marvelovský výtvor. Samozřejmě, že tu nechybí ani nějaký ten humor a srdceryvné zápletky.


/Preacher/


Americký dramatický fantastický seriál natočený taktéž podle stejnojmeného komiksu tentokrát však patřící do skupiny DC Comics. Jak už jistě víte mám moc ráda herce Josepha Gilguna a hlavně kvůli němu jsem se na tento velmi povedený seriál začala dívat. Je o kazateli Jesse Custerovi, kterého opouští víra a svoje problémy utápí v alkoholu. Jednoho dne do něho však vstoupí tajemná síla, která mu dá schopnost donutit lidi udělat přesně to, co řekne. S takovou silou však přijdou i problémy, konkrétně dvojice záhadných nesmrtelných agentů, kteří chtějí sílu zpět. Jesse se snaží pomoct dobrým lidem ve městě a zároveň utíkat těmto agentům, aby mu jeho síla zůstala. S tím vším mu pomáhá jeho přítelkyně Tulip a irský pobuda Cassidy, který se zde náhodou ocitnul, a který skrývá nemalé tajemství.
Seriál je opět trochu temnější, ale rozhodně v něm není nouze o vtípky, u kterých se nejde nezasmát.


/Stranger things/


Největší důvod proč se letos těším na Halloween, je druhá série tohoto amerického hororového serálu. Děj se odehrává v 80. letech 20. století. Hlavními postavami jsou čtyři malí kluci, kteří nejsou ve škole zrovna oblíbení. Jednoho večera se ztratí jejich kamarád Will a celé jejich město to ovlivní. Willovi tři kamarádi společně s tajemnou dívkou Eleven, na kterou narazí při hledání svého ztraceného kamaráda, začnou pomalu odhalovat, kdo nebo spíše co Willa uneslo. To samé i Willova matka s místním šerifem a Willův bratr se sestrou jednoho z Willových kamarádů.
Celý seriál se nese v tajemném duchu a objeví se i pár lekaček. Rozhodně jestli máte rádi trochu hororovější podívanou, neváhejte a koukněte se na tento seriál.


/Lucifer/


Když mi kamarádka tento seriál doporučila, hodně dlouho jsem se k němu přemlouvala, neboť jsem si myslela, že mě to nebude bavit a že to bude blbost. No jen řeknětě, lucifer, který si vzal dovolenou a přišel do L.A. žít mezi lidi, nepřišlo by vám to jako pitomina? Opak je však pravdou. Hlavní postavou seriálu je jak jsem již napsala Lucifer Morningstar, který odešel z pekla, aby si mohl užívat života mezi lidmi. Společně s démonkou Mazikeen si otevřel noční klub Lux a užíval si svůj pobyt v L.A. plného žen a alkoholu. Když však někdo zastřelí jeho kamarádku, začne se vtírat k mladé policajtce Chloe a pomůže jí vyřešit tuto vraždu. Od té chvíle ho vyšetřování vražd začne bavit a tak se s pomocí svých schopností stane policejním poradcem.
Seriál oplívá úžasným smislem pro humor. Lucifer před nikým neskrývá čím je, ale všichni to berou jen jako jeho osobitý styl a spíše ho berou trochu za blázna. Pomocí svých ďábelských schopností zastrašuje ty, kteří si to zaslouží a pomalu se stává, aniž by chtěl, lidštější a lidštější. Pokud máte rádi místy trošku peprnější humor, vtipné roztršky mezi Chloe a Luciferem vás jistě pobaví. Mimo jiné se v seriálu také objeví mnoho zajímavých zápletek ať už s něčím nadpřirozeným, nebo s komplikovanými policejními případy.


A tohle je z tohoto článku vše. Budu ráda, když mi do komentářů napíšete jestli na nějaký z těchto seriálů také koukáte, nebo jestli vás nějaký zaujal.
Sayōnara



Beyond: Two souls

25. srpna 2017 v 1:27 | Misaki |  Hry

Kon'nichiwa,
Mám tu další článek z mé herní rubriky. Tentokrát vám chci představit jednu z mých nejoblíbenějších her Beyond: Two souls, ačkoli to není tak úplně hra, je to spíše takový film, který se dá hrát, neboť co se týká gameplaye, v této hře se moc nevyřádíte. I přes to je to díky svému, podle mě, emociálnímu příběhu velmi povedený interaktivní film.
Videohra byla vydána v roce 2013 na konzole Playstation 3 týmem vývojářů z Quantic Dream. Žánrem se řadí mezi akční a adventury. Zajímavé je, že všechny postavy ze hry "hrají" skuteční američtí herci. Mezi hlavní patří herečka Ellen Page a herec Willem Dafoe. Herci si celou hru odehráli a tvůrci hry snímali jejich mimiku těla, aby vznikl jejich co nejrealičtější obraz. Poté postavy samozřejmě i dabovali. Je nutno dodat, že tato videohra nabízí opravdu dokonalou grafiku, které se vyrovná jen opravdu málo her.


Příběh vás provede životem mladé Jodie, od jejich osmi let až po dospělost. Jodie není jako ostatní dívky má totiž pro ostatní neviditelného kamaráda Aidena, díky kterému oplývá schopnostmi jako telekineze, dokáže z mrtvých lidí i věcí dostat jejich poslední vzpomínku a další..Díky Aidenu ji zkoumají dva vědci, dostane se k CIA, u které podstoupí jejich výcvik. To však není to jediné, co Jodie zažije. Postupně se dozvídáme, čím vším si musela, ať už jako malá tak i dospělá, projít a že to rozhodně nikdy nebyla procházka růžovou zahradou.
V této videohře neexistuje žádný game over. Co se týče gameplay ve většině času si vystačíte s dvouma páčkama. Mně osobně se nejvíce líbí, že je ve hře velké množství rozhodnutí, které ke konci ovlivňují celou hru. Hra je rozdělena do několika kapitol, které nehrajete chronologicky po sobě, tudíž hra často servíruje náladou zcela protichůdné epizody. Kupříkladu jedna ze scén se věnuje výcviku CIA, další se odehrává na narozeninové párty, jiná nachází Jodie mezi bezdomovci na ulici a následně nás může hra zavést do jejího raného dětství.Na konci každé kapitoli můžete vidět všechny své rozhodnutí a také procento hráčů, kteří se rozhodli stejně.


**Celý příběh hry**
/!Spoilery!/
Osmiletá Jodie Holmes, která žije s náhradními rodiči (Philliph a Susan) na vojenské základně, se již od raného dětství chová jinak než normální děti. Má totiž (pro ostatní) neviditelného imaginárního kamaráda jménem Aiden, který může hýbat předměty, vstupovat do mysli, či vyvolávat telepatii. Není tedy divu, že okolí včetně rodiny ji považuje za prokletou čarodějnici. Po jednom z incidentů, kdy Aiden málem zabil cizí dítě, se náhradní rodiče psychicky zhroutili a Jodie si do péče bere vědec Nathan Dawkins z DPA (Department of Paranormal Activity - Ústav pro zkoumání paranormálních jevů). Časem se malá Jodie učí s Aidnem pracovat a kontrolovat ho.
Když se Nathan jedné noci dozví, že jeho manželka a dcera byly zabity při autonehodě, Jodie ve snaze potěšit ho zjistí, že může prostřednictvím sebe a Aidna zajistit krátký kontakt se zesnulými. Jodie se tak dostává do výzkumného programu, ve kterém DPA zjišťuje její, resp. Aidnovy schopnosti a po čase se dostává i na svoji první misi pro CIA.
Nathan se totiž dozvídá, že portál, přes který se CIA snaží spojit se Světem Mrtvých, tzv. Infraworld, je neovladatelný a v okolí portálu se dějí neskutečné věci, které jsou příčinou úmrtí desítek zaměstnanců. Jodie se podaří kondenzátor pohánějící portál, ve hře nazývaný Rift, zničit. Poté, co se dostane z budovy, varuje Nathana, aby zabránil výstavbě dalších podobných portálů a nenechal zemřít další lidi.
To vede CIA ke snaze získat Jodie na svou stranu, aby nedělala problémy. Setkává se tedy s agentem Ryanem Claytonem, který ji nedobrovolně odvádí na několikatýdenní výcvik, kde se Jodie i Aiden učí spolu bojovat a dostávat se přes překážky. Po výcviku se dostává na první opravdové mise, kde je často s Rayenem, se kterým může díky interaktivnosti hry budovat vztah.
O něco později je nasazena na sólovou misi v Somálsku, kdy má zavraždit, jak jí nadřízení řekli, nebezpečného vůdce Somálců. Při jeho hledání Jodie narazí na malého chlapce jménem Salim, který má vážně zraněnou nohu. Prostřednictvím Aidna mu nohu vyléčí a snaží se ho dostat do bezpečí. Když se rozdělí a Jodie konečně nalezne svůj cíl, zabíjí muže, o kterém byla informována, a skupinu jeho přívrženců. Po splnění úkolu, když se snaží dostat do bezpečí, je však postřelena a ocitá se na střeše jednoho domu, na který se snaží dostat dav zuřících Somálců. Naštěstí Ryan doráží včas s vrtulníky a dostává Jodie do bezpečí. Mise v Somálsku pro ni končí a spolu s Ryanem odlétají do USA. Cestou, při sledování zpráv, se však dozvídá šokující zprávu. Muž, kterého zabila, nebyl jen tak ledajaký vůdce, ale nový prezident. Jodie plná vzteku vyčítá Ryanovi, že jí spolu s ostatními lhali, a vyskakuje z vrtulníku (Aiden ji samozřejmě dokáže ochránit před pádem).
Čeká ji dlouhá cesta po Spojených Státech, kdy musí několikrát bojovat s příslušníky CIA, kteří ji mají za zrádce. Na nějakou dobu se ocitá mezi skupinou bezdomovců, kterým díky svým schopnostem alespoň trochu pomáhá k lepšímu životu. Příslušnici skupiny jménem Tuesday dokonce pomáhá odrodit malou holčičku jménem Zoey. Když se usadí v nevyužívaných prostorách, stanou se obětí žhářů, kteří budovu vypálí a Jodie brutálně zmlátí. Probouzí se v nemocnici, kde ji zrovna hledají agenti CIA. Nezbývá jí tedy nic jiného, než vyskočit oknem a opět putovat dál. Dojde až do oblasti, kde žijí potomci Indiánů jménem Navajo. U jedné rodiny, jejichž stavení potká, se zastavuje a dostává ubytování a stravu odměnou za pomoc. Rodina si s sebou však nese podivné tajemství, které se Jodie podaří zjistit. Kdysi totiž příslušníci Navajů dokázali otevřít portál - Infraworld, přes který se na svět dostalo krvežíznivé monstrum, které každou noc okupuje jejich dům. Za pomoci nejstarší zde žijící ženy se jí podaří portál otevřít znovu a dostat monstrum zpět. Bohužel to stojí dva příslušníky této rodiny život.
Jodie se vydává zpět k místům, kde vyrůstala, a kontaktuje Cola Freemanem, svého přítele a vědce z DPA, aby pro ni zjistil jméno a adresu její skutečné matky. Cole se nad Jodie slituje a nejen že jí její jméno zjistí, ale doprovází ji až do psychiatrické léčebny, kde se její matka nachází. Zde ji však zajmou příslušníci CIA, kteří o jejím posledním pohybu věděli. Dostává se do centra Central Intelligence Agency, kde ji opět čekají nesnadné úkoly. Dostává se do Číny, kde má za úkol zničit další portál do Světa Mrtvých. Poté, co se dostanou do spárů nelítostných čínských vojáků, se jim přece jen za pomoci Aidna podaří portál zničit a včas se dostat pryč ze základny, která se ukrývá hluboko pod vodou.
Po návratu do USA se dozvídá o plánu Nathana, který sestrojil vlastní přístroj na získávání kontaktu s mrtvými. Stále se totiž ještě nesmířil se ztrátou své manželky a dcery, které chce za každou cenu dostat zpět. Jeho plán je však natolik ukvapený a neobjektivní, že se kromě jeho rodiny dostávají zpět na svět i další mrtví a Jodie spolu s Ryanem a Colem musí zničit poslední portál skrývající se pod budovou CIA. Než se dostanou k ovládacímu panelu, Cole je vážně zraněn a Jodie s Ryanem musí pokračovat sami. Cestou ještě potkávají Nathana, který se následně zastřelí a šťastně odchází s rodinou do Světa Mrtvých.

Zde nastává první důležité rozhodování pro hráče. Může si vybrat, kam se s Jodie vydat. První možnost je odejít do Světa Mrtvých a setkat se nejen se zesnulými přáteli, ale dokonce i s Aidnem, o kterém Jodie zjišťuje, že je její bratr. Při tomto výběru je následující filmový záběr konečný. Druhou možností je vrátit se zpět odkud přišla a zůstat naživu. Při této možnosti Jodie odchází z dohledu CIA a na několik dní se usazuje v horské chatě. Následuje finální výběr - zda chce Jodie zůstat sama nebo žít s někým jiným. Na výběr máte celkem čtyři možnosti: sama, s Ryanem, Zoey nebo Jayem (jeden z Navajů).
**Konec**

Za mě je hra velice povedená a rozhodně doporučuji, ačkoli, jak jsem již psala co se týče gameplay, si moc neužijete, si jí zahrát. Její příběh mě ihned vtáhnul, celou dobu až do konce jsem byla napnutá nedočkavostí, jak hra skončí a jak se vše vysvětlí. Doslova jsem hltala každou kapitolu. Dvakrát mi dokonce ukápla slzička, protože, jak víte, jsem strašná citlivka. Naposledy jsem vás seznamovala se hrou Life is strange a musím říct, že si nedokážu vybrat jaká z těchto her je lepší, to jen aby si ti, kteří Life is strange hráli, dokázali představit, jak dobrá tahle hra je, tedy spíš jak dobrý je její příběh.
No a to je z tohoto článku vše. Určitě mi napište do komentářů, zda jste tuto hru taky hráli a váš názor a pokud jste ji nehráli, můžete mi napsat jestli vás zaujala nebo ne.
Sayōnara


Kroky

13. srpna 2017 v 22:11 | Misaki |  temné články

Kon'nichiwa,
Jedna z mých oblíbených creepypast navečer..

Tento příběh je dlouhý, za to se omlouvám. Nikdy jsem ho nemusel tak důkladně vykládat. Ale je pravdivý a stal se, když mi bylo šest let. Když jste v tiché místnosti a vtisknete ucho do polštáře, můžete slyšet tlukot svého vlastního srdce. Jako dítěti mi to tlumené rytmické bušení znělo jako jemné kroky na kobercové podlaze a téměř každou noc jsem, těsně před tím než jsem se nalodil na proud spánku, registroval tyto kroky a byl jsem vytržen zpět k vědomí.
Celé dětství jsem žil s matkou v docela hezkém sousedství, které bylo v přechodné fázi, lidé nižšího finančního majetku se sem postupně stěhovali, já s matkou jsme byli dva z těchto lidí. Žili jsme v domě, o který se mamka dobře starala.
Kolem sousedství byly lesy, ve kterých jsem si hrával a prohledával je celé dny, ale v noci, jak už to u dětí bývá, nabývaly ty lesy neblahou atmosféru. Toto bylo spojené s faktem způsobeným náturou domu, protože pod ním byl docela rozsáhlý skladný prostor, který jsem si v mysli vyplňoval různými vymyšlenými monstry a nevyhnutelnými scénáři, které konzumovaly moje emoce, když jsem byl probuzen kroky.
Řekl jsem mamce o krocích, tvrdila, že strašidla neexistují. Já si ale na jejich existenci dál trval a to tak moc, že mi musela spálit uši vodou s kapátka na krocany jen, aby mě uklidnila, myslela si, že to pomůže, ale samozřejmě to nestačilo.
I přes tu děsivost a kroky, jediná divná věc, která se kdy stala, byla ta, že jsem se tu a tam probudil na spodní posteli palandy, ačkoli jsem šel spát na vrchní. Jsem jedináček, takže na tom nezáleželo. Toto se dělo jednou až dvakrát do týdne, ale probuzení na spodním lůžku nebylo zas až tak strašlivé.
Jenže jedné noci jsem se neprobudil na spodním lůžku. Slyšel jsem kroky. Ale zařízl jsem to až moc tvrdě aby mě probudily. Když jsem se probudil, nebylo to ze zvuku či noční můry, nýbrž ze zimy. Otevřel jsem oči. Viděl jsem hvězdy. Byl jsem v lesích.
Okamžitě jsem se vymrštil na nohy, snažíc se pochopit, co se děje. Myslel jsem si, že spím, ale to se nezdálo pravděpodobné. I když zrovna tak se nezdála moje prezence v lesích. Přede mnou byl vypuštěný bazénový plovák, jeden z těch tvarovaných jako žralok, to přidávalo situaci surreální dojem.
Po chvíli co jsem tam jen tak stál a stál a stále se neprobouzel, i když jsem vůbec nebyl v říši spánku, jsem se snažil zorientovat se. Tyto lesy jsem ale nepoznával. Hrával jsem si v lesích u mého domu snad pořád, takže jsem je znal velmi dobře. Pokud ale tyto lesy nebyly ty lesy, jak se mám dostat ven?
Ušel jsem jeden krok a cítil palčivou bolest, která mě kopla zpět na místo, kde jsem ležel. Stoupl jsem na trn. Pomocí měsíčního světla, byla krajina kolem mě odhalená. Mohl jsem spatřit, že trny jsou všude. Prohlédl jsem si nohu, zdála se být v pořádku. Vlastně jsem byl celý v pořádku. Neměl jsem na sobě ani škrábnutí, nebyl jsem špinavý.
Trošku jsem si pobrečel a znovu se postavil. Nevěděl jsem, kterou cestou jít, tak jsem prostě vybral směr. Odolal jsem nutkání volat o pomoc, poněvadž jsem si nebyl úplně jistý, zda chci být nalezen tím, kdo nebo co tam někde může být.
Kráčel jsem snad hodiny. Snažil jsem se jít v rovné trajektorii. Pokoušel jsem se držet kurz, než jsem byl donucen obcházet oklikou. Byl jsem děcko a bál jsem se. Nebylo tam vití ani vřeštění, jen jednou jsem zaslechl zvuk, který mě postrašil. Znělo to jako brečící dítě, teď už si myslím, že to byla jen kočka, ale v oné chvíli jsem zpanikařil a zmateně utíkal proskakujíc směry, abych se vyhnul velkým huňatým keřům a zkolapsovaným kamenům. Dával jsem si bedlivý pozor, kam jsem šlapal.
Uviděl jsem něco, co mě naplnilo zoufalstvím, které jsem do té doby v takovém měřítku necítil, za všechno mohl plovák. Stál jsem deset stop od místa, kde jsem se probral. Tohle nebyla magie ani nějaké nadpřirozené ohýbání vesmíru. Byl jsem ztracen.
Až do tohoto momentu jsem více přemýšlel nad tím jak se dostat z lesů, než nad tím jak jsem se do nich dostal. Nebyl jsem si ani jistý, zda jsou tohle moje lesy. Doufal jsem, že jo. Otázkou bylo, zda jsem se točil v kruzích? Procházel jsem to tu do osmičky tam a zpátky a neměl jsem ponětí jak se dostat ven.
V tomto bodě jsem si vzpomněl, že nejasnější hvězda je polárka a tak jsem zíral na nebe, našel tu nejzářivější hvězdu a následoval jí. Postupem času se věci začaly zdát povědomější. Spatřil jsem příkop, díru hluboko v hlíně, kde jsme s přáteli hrávali bitvy s blátem. Věděl jsem, že jsem se dostal ven.
Tou dobou už jsem kulhal velmi pomalu, protože mě strašně moc bolelo chodidlo. Byl jsem ale šťastný, že jsem se dostal takhle blízko k domu, takže jsem nasadil lehký výkluz. Když jsem opravdu viděl střechu domu vypínající se nad sousedstvím, jen jsem chtěl být doma. Už jsem se rozhodl, že nic neřeknu, protože jsem neměl ponětí, jak tohle podat. Prostě jsem plánoval jen nějak přijít domů, umýt se a jít spát.
Mé srdce zmlklo, když jsem se dostal na dohled celého baráku. Všechna světla byla rozsvícena, věděl jsem, že je mamka vzhůru a že se budu muset snažit to nějak vysvětlit. Samozřejmě dostanu zaracha. Můj běh se změnil v chůzi, viděl jsem mamčinu siluetu skrz žaluzie.
Ačkoli jsem se bál jak to na ní vybalit, dobelhal jsem se k verandě, položil ruku na kulovitou kliku a otočil. Těsně před tím, než jsem zatlačil na křídlo dveří, mě popadly dvě ruce a zabalily mě do objetí, tahajíc mě zpět. Řval jsem. Řval jsem, jak jen hlasitě to šlo ,,mami pomoz mi, prosím mami". Pocit toho být tak fyzicky blízko bezpečí a následně být odtáhnut mě naplnil hrůzou i po všech těchto letech. Nepopsatelné.
Dveře, od kterých jsem byl odtrhnut, se otevíraly. Záblesk naděje mě zahřál na srdci. Ale nebyla to máma, byl to muž a byl obří. Snažil jsem se kopnout únosce do holeně. Bál jsem se a byl jsem zuřivý.
,,Nech mě jít, kde je moje mamka? Co jste jí udělal?"
Moje hrdlo bodalo z křiku. Natahoval jsem další nádech a byl si vědom hukotu, který tu byl déle, než jsem vnímal.
,,Zlatíčko prosím uklidni se, mám tě" to znělo jako moje mamka.
Ruce se uvolnily. Jak se ke mně muž osvícený světlem verandy přibližoval, všiml jsem si jeho oblečení. Byl to policista, odznak, čepice všechno. Otočil jsem se tváří v tvář za hlasem za mnou, jen abych viděl, že je to fakt mamka. Vše bylo v pořádku.
Rozbrečel jsem se. Všichni tři jsme šli zpět dovnitř.
,,Jsem tak ráda, že jsi doma zlatíčko, bála jsem se, že tě už nikdy neuvidím" v tomhle momentě jsem plakal nejvíce.
,,Omlouvám se, nevím, co se stalo, jen jsem chtěl domů, je mi to líto"
,,To je v pořádku, jen to prosím nikdy nedělej znovu, nejsem si jistá, jestli bych to já, nebo moje holeně zvládly"
Vyšel ze mě chechot skrz vzlyky.
,,Promiň, že jsem tě kopal, ale proč si mě takhle chytila?"
,,Jen jsem se bála, že zase zdrhneš"
Byl jsem zmatený.
,,Co tím myslíš?"
,,Našli jsme na tvém polštáři vzkaz" sdělila mi a ukázala na kousek papíru, který policejní úředník poslal přes stůl. Vzal jsem ho a četl. Byl to dopis na rozloučenou. Psal jsem v něm, že jsem nešťastný a že už nikdy nechci vidět mamku ani moje kamarády.
Policista prohodil pár slov s mamkou na verandě, zatímco jsem civěl do dopisu. Nepamatoval jsem si, že bych ho psal. Nepamatoval jsem si nic z toho, i když jsem byl někdy v noci náměsíčný a chodil třeba bezmyšlenkovitě na záchod, tohle nebyl stejný případ. I kdybych se vydal sám do lesů a utekl, i kdyby to vše byla pravda, jediná důležitá část dopisu byl podpis. Tohle není jak se moje jméno píše, já nepsal tenhle dopis!

Originál zde.
Sayōnara

Oblíbení herci a jejich nejlepší role

11. srpna 2017 v 15:41 | Misaki |  Oblíbené 💚

Kon'nichiwa,
Jelikož mám neustále potřebu někomu vnucovat to co mám ráda, nebo to aspoň někomu vzdělovat, připravila jsem si článek o několika mých oblíbených hercích a jejich podle mě nejlepších rolích.

//Tom Felton//
Jak už jste si asi někteří všimli, mám Toma hodně ráda. Tom Felton je anglický herec, narozen roku 1987 v Londýně. Kromě hraní umí i velice dobře zpívat a jeho velkou vášní je rybaření.

-Draco Malfoy
Asi jeho nejznámější role. Nemyslím si, že je nutné Draca nějak blíže popisovat. Každý přeci ví, že je to mladý kouzelník za dob Harryho Pottera, který se stal mozkomorem a měl zabít Brumbála. I když je podlý, zlý, egoistický, snažil se být vždy lepší než druzí, chovám k němu určité sympatie díky jeho skryté touze postavit se rodičům a společnosti. Jeho postava víborně symbolizuje to s čím musejí děti, které ovládají jejich rodiče, potýkat.

,,Můj otec s vámi zatočí."
Draco Malfoy,
Harry Potter a Ohnivý pohár
-Erich Blunt
Jedna z ústředních postav první série seriálu Murder in the first. Erich je mladý miliardář, který navrhuje technologii pro virtuální realitu. Též je ale podezřelý ve vraždě jeho biologického otce a milenky. Tato postava dokonale ukazuje jak je policie na lidi s penězi a nejlepšími právníky, jako je on, krátká. I když je tato role opět záporná, mám jí ráda.


-You're right, i did kill that dumb bitch-

-Julian Dorn
Ani pro tento článek jsem si nemohla odpustit seriál The Flash, kde Tom hraje postavu experta přes lidi s nadpřirozenými schopnostmi, pracujícího u policie, který se díky připletení se na stranu zla, dostává do Flashova týmu. Konečně jeho postava nebyla dá se říct záporná. Julian je veliký dobrodruch a samotář, díky čemuž moc neumí správně komunikovat s lidmi a proto občas, když se snaží pomoct, zní povíšeně, i když nechce a to mi přišlo poněkud vtipné.

//Michael J. Fox/
Michael Andrew Fox je kanadský herec narozený roku 1961. Protože se mu jeho prostřední jméno nelíbilo, nechal se v titulcích uvádět s prostředním iniciálem "J.", který přijal jako poctu herci Michaelovi J. Pollardovi.

-Dr. Cevin Casey
Michale si zahrál ve dvou dílech seriálu Scrubs-doktůrci, ve kterém hrál staršího doktora, ke kterému všichni vzhlíží neboť je diagnostik a zároveň chirurg. Dr. Cevin trpí obsesivně-kompulzivní poruchou, díky které se může zdát trochu jako podivín. I když se objevil pouze ve dvouch dílech jeho postava je nezapomenutelná, všem hlavním hrdinům totiž dokázal pomoct z jejich trablí a to i když se ze začátku zdálo, že za větsinu problému může on sám, zdálo se to tak ale jen proto, protože byl snadný cíl proto, aby na něho bylo vše svedeno. Přišlo mi smutné, když na něho všichni shazovali vinu, přitom on sám se musel potýkat se svou nemocí, která mu značně znepříjemňovala život a ještě se všem snažil pomoct a hodně dlouho si jeho snahy nikdo nevšiml. Asi proto jsem si asi jeho postavu tolik oblíbila.

-Why can't I sit on you?-

"Jdu dnes trochu pozdě, ale to neva, protože už pár týdnů dělám s doktorem Caseym.
Trpí obsedantně kompulzivní poruchou a každý den začíná stejně.
Sáhne na všechno, co má jeho první pacient na pokoji.
Dotkne se opravdu všeho."
-J.D. 3 série, 13-tý díl


//Tom Cavanagh//
Je kanadský herec, který se narodil v roce 1963. V šesti letech se jeho rodina přestěhovala do Afriky a do Kanady se vrátil až jako student střední školy.

-Dr. Wells 3xjiank
A opět tu máme The Flashe. V tomto seriálu si Tom zahrál rovnou tři postavy. V první sérii doktora Wellse, v jehož těle byl ukryt Eobard Thawne, který byl hlavním záporákem této série. Tato postava se mi i přesto, že byla zlá velmi líbila, nikdy bych neřekla, že tak vtipný a veselý člověk jako Tom může tak perfektně zahrát takového záporáka. Díky jeho perfektnímu hraní jsem mu jeho zlou, vážnou a tajemnou postavu naprosto věřila a to i když jsem ho předtím znala jen z komediálních filmů. V dalších sériiích si pak zahrál doktora Wellse ze Země 2, který byl hodný avšak mě moc nezaujal. Naštěstí v seriálu nezůstal nastálo a místo něho nastoupil Tom jako potrhlý doktor Wells z další jiné Země, který oproti dvoum předešlím nebyl moc chytrý, ale i tak se snažil nějak pomoct a přitom napsat román, protože byl na své Zemi docela známým spisovatelem. Tato role mi k Tomovi ze všech tří šla asi nejvíce, protože byla komická a Tom je prostě rozený komik.

-He is not Wells. Im Wells.-

-Dan Dorian
Tom si zahrál také v několika dílech již zmíněného seriálu Scrubs. Dan Dorian je starší bratr hlavního hrdiny, pracuje jako barman a stále bydlí u své matky. I když je starší než JD chová se absolutně nedospěle. Tato postava podle mě Tomovi perfektně padla, protože je velmi vtipná a jak jsem už psala Tom je skvělý komik.



A tohle už je z tohoto článku vše. Do komentářů mi můžete napsat jaké herce máte rádi vy.
Sayōnara



Kam dál