Těžké je...

30. října 2017 v 20:58 | Misaki |  Naháním si čtenáře 👍

Kon'nichiwa,
Někdy mám chuť si někam zalíst a prostě si jen stěžovat na celý svůj život, na celý svět, na všechno. Všechno mi přijde tak zatraceně těžký. Jako by to byl jeden veliký boj, který nikdy nekončí.
Těžké je si zvykat na nové škole.
Těžké je neposrat všechno v nové práci.
Těžké je získávat nové přátele.
Těžké je koukat se jak všichni ostatní kolem uzavírají nová přátelství.
Těžké je vyjít s penězi, když vás živí jen jeden rodič.
Těžké je smířit se s tím, že s otcem nebudu mít už nikdy stejný vztah jako před rokem.
Těžké je uvědomit si, že nic co udělám nebude pro mojí mámu dost dobré.
Těžké je pořád dokola odmítat schůzky s kamarádkou kvůli povinnostem.
Těžké je koukat se na to jak jsem pro jinou kamarádku vosk po každé, když si najde někoho jiného.
Těžké je najít si někoho, komu na mě bude záležet.
Těžké je koukat se na někoho, kdo je na tom lépe a nezávidět.
Těžké je ráno se zvednout z postele.
Těžké je nedat na sobě nic znát a chovat se jako že je všechno v pohodě.
Těžké je s tím vším bojovat sama.
...
Sayōnara

 

První tři dny na vysoké

1. října 2017 v 13:07 | Misaki |  Lifestyle

Kon'nichiwa,
Tak už i mě po téměř čtyř měsíčních prázdninách začala škola. Sama tomu občas ani nemůžu uvěřit, že jsem se dostala na vysokou. Nakonec chodím na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Ústí na obor dokumentace památek. Stejně jako u střední jsem skončila u oboru, o kterým jsem nikdy nijak zvlášť neslyšela a ani mě to k němu moc netáhlo. Tak nějak jsem se spíš nechala přemluvit spolužačkou. Ale nelituju toho, protože památky a architekturu, hlavně tu starou, mám ráda. Tudíž by mě studium snad i mohlo bavit.
Zatím mám za sebou, jak jste mohli poznat z nadpisu, první tři dny. V těchto třech dnech jsme si se spolužačkou pomalu zvykaly na náš pokoj na koleji, který není ani tak špatný, jen je tam všechno slyšet, tudíž se tam občas špatně usíná. No nejhorší je, že tam máme neustále problém s internetem.
Co se týká školy, tak v pondělí jsme měli, jako naší jedinou hodinu ten den, angličtinu. Učitel na ní je celkem fajn, takový mladší, docela i vtipný a hlavně mu jde dobře rozumět.
V úterý jsme měli vyučování až téměř do sedmy do večera. Začaly jsme úvodem do historie, kde nás trochu vylekala seminární práce, ale tak to se dalo čekat, že po nás budou chtít nějakou tu práci. Poté následovala latina, která se stala nejhorší hodinou tohoto zkráceného týdne. Nejen, že se učitel po čas celé hodiny dusil kašlem, neustále za sebou opakoval slova "vlastně" a "jaksi" a neuměl pevně stanovit jakou učebnici si máme pořídit, ještě na nás na konci hodiny vyrukoval s tím ať mu řekneme latinsky "cesta byla hotová" i když věděl, že většina třídy neumí latinsky ani slovíčko.
Po tomto otřesném zážitku na nás čekala kulturní historie, kde nám učitel zadal referáty. Já ho mám na přespříští týden. Možná bych byla radši kdybych ho měla dýl, ale zase na druhou stranu to budu mít aspoň dříve za sebou. Ještě že následující týden nám nějaké přednášky odpadají, takže na referát budu mít docela dost času.
Poté jsme byly vyzkoušet jídlo v místním pajdabaru a musím říct, že mě polévka za třináct korun příjemně překvapila. Dokonce jsme se cestou zkamarádily s jednou holčinou, která chodí na stejný obor, tudíž se s ní docela často výdáme.
Po obědě a kafi na koleji nás čekala poslední přednáška a to pomocné vědy historicé. Tato přednáška mě docela bavila a i když na ní není povinná účast, určitě se budu snažit na ní chodit.
Poslední den tedy ve středu nás čekaly pouze dvě hodiny. První byli základy historické práce, ze kterých budeme muset také vypracovávat seminární práci, ale ve dvojicích na což jsem hodně zvědavá. A poslední hodina byl proseminář k dokumentaci památek, na kterém jsme se dozvěděli něco o práci dokumentátora.
No a pak už jsme jely se spolužačkou vesele domů. Kdybych to všechno měla nějak schrnout, tak si myslím, že studium na této vysoké rozhodně nebude lehké, ale ani si nemyslím, že by se to nedalo zvládnout. Jen doufám, že si s tímto tvrzením moc nefandím.
Jinak v pondělí mám pracovní pohovor na brigádu v Cinema City, když by to vyšlo prodávala bych popcorn. Tak budu ráda, když mi budete držet palce, protože brigádu opravdu hodně potřebuju.
No a to už je z tohoto ne příliš krátkého článku vše. Určitě mi do komentářu napište jaké zážitky a dojmy z vysoké máte vy.
Sayōnara


Oblíbení superhrdinové

29. září 2017 v 14:08 | Misaki |  Oblíbené 💚

Kon'nichiwa,
Dnes tu mám pro vás článek o mých nejoblíbenějších superhrdinech...

El Diablo



Zmutovaný člověk záhadnou energií X a člen Freedomforce. Má moc nad ohněm a je dokonce tak mocný, že dokáže i létat, jeho tělo může dosáhnout teploty až několika tisíc stupňů celsia.

The Flash


Barry Allen mladý forenzní analytik, ze kterého se stane nejrychlejší muž plantey. Dokáže vyvinout takovou rychlost, při které se lze dostat do minulosti.

Daredevil


Když byl Matt Murdock malý, byl svědkem havárie kamionu. Při jeho snaze pomoct starému muži, se mu do očí dostala radioaktivní látka vytékající z kamionu, která mu vyleptala oči. Když mu látka vzala zrak, získal schopnost radarového vidění a jeho ostatní smysly se zbystřily. Naučil se toto, společně s bojovými sporty a boxováním, využívat ve svůj prospěch.

Purple man


Zebediah Kilgrave je jeden z nebezpečných superzločinců se schopností ovládat svobodnou vůli jiných lidí. Zjednodušeně to, co člověku nařídí, člověk udělá.

A to je vše. Do komentářů mi určitě napište zda máte také rádi tyto superhrdiny, popřípadě jaké jiné máte nejraději.

Sayōnara
 


Balónky

21. září 2017 v 22:25 | Misaki |  temné články

Kon'nichiwa,
Navazující creepypasta na předešlou, kterou naleznete zde.

Pár dnů zpět jsem zveřejnil vyprávění pod jménem "Kroky", tady na fórku. Bylo tu několik otázek, které mě přinutili ke zvědavosti po určitých podrobnostech z mého dětství a tak jsem si o tom promluvil s mamkou. Pohoršena mými otázkami mi řekla ,,Proč jim prostě neřekneš o těch zatracených balóncích, jestli je to tak zajímá?".
Hned jak to řekla, vzpomněl jsem si na tolik věcí z dětství, na které jsem zapomněl. Tento příběh poskytne více kontextu pro ten předchozí, který jste si měli přečíst první. Když mi bylo pět let, navštěvoval jsem základní školu, která, jak jsem po pár letech poznal, byla neoblomně důležitá v učení se skrz aktivitu.
Byla to součást nově navrženého programu, pro umožnění dětem růst jejich vlastním tempem a k usnadnění vynalézavých učebních metod povzbuzeným učitelům. Každému učiteli byla dána volnost vytvořit jejich vlastní tematickou kompozici, těchto témat by se dodržovalo během celého školního roku. Všechny hodiny matematiky, čtení atd..by byly navržené v duchu témat.
Říkalo se jim skupiny. Byla tu skupina vesmír, skupina moře, skupina země a já jsem byl ve skupině komunita. Ve školách v mojí Zemi se toho neučí moc, krom lekcí jak si zavázat tkaničky a jak stříhat, takže většina z toho nebyla zapamatovatelná. Pouze dvě věci si vybavuji přesně, byl jsem nejlepší ve správném psaní svého jména a potom projekt balónek, který byl znakem a pečetí skupiny komunity. Byl to totiž docela vychytralý způsob ukázky, jak skupina fungovala. O této aktivitě jste už dost možná slyšeli.
Jednoho pátečního rána, pamatuji si, že to byl pátek, protože jsem se na projekt těšil a byl to taky poslední den pracovního týdne, ke konci roku, jsme vešli do třídy a zřeli, že ke každé naší lavici byl nitkou přivázán plně nafouknutý balónek. Na lavicích byla krom něho fixa, pero, list papíru a obálka. Zadáním projektu bylo napsat na papír vzkaz, vložit ho do obálky, tu připevnit k balónku a volitelně na balónek nakreslit obrázek.
Většina dětí se začala o balónky hádat, protože chtěly jinou barvu, ale já jsem započal práci na svém vzkazu, nad kterým jsem hodně uvažoval. Všechny dopisy měly prostopášnou strukturu, ale měli jsme povoleno být s těmito hranicemi kreativní. Můj vzkaz zněl nějak takhle: Zdravíčko, našli jste můj balónek. Moje jméno je ***. Navštěvuji *** základní školu. Balónek si můžete nechat, doufám, že mi odepíšete. Mám rád Mighty Maxe, dobrodružství, stavení pevností, plavání a přátele. Co máte rádi vy? Napište brzy, tady je dolar za poštu. Na dolar jsem načmáral na známku přes předek, což mamka považovala za nadbytečné. Já si myslel, že je to geniální, tak jsem to provedl.
Náš učitel si všechny vyfotil s jejich balónky a vkládal naše fotky do obálky společně s dopisem, přiložili k tomu další dopis, informativní, vysvětlující smysl projektu a upřímnou vděčnost těm, kdo se zúčastní a pokyn ať přidá fotku jejich města či sousedství.
A to byla celá myšlenka. Vytvořit pocit komunity bez toho abychom museli opouštět školu a k tomu navázat bezpečný kontakt s ostatními lidmi. Zdálo se to jako dost zajímavý nápad. Během následujících několika týdnů se dopisy hrnuly, většina přišla s fotografiemi různorodých krajin a vždy, když dopis přišel, učitel ho přišpendlil na velkou nástěnnou mapu, což nám ukazovalo, odkud pošta přicházela a jak daleko balónek cestoval.
Byl to opravdu rafinovaný nápad, protože jsme se těšili na příchod do školy, kde jsme zkoumali schránku, jestli nepřišel právě ten náš dopis. Po trvání jednoho roku jsme měli vždy jeden den v týdnu, kdy jsme mohli napsat našemu příteli na dopisování, nebo příteli od jiných studentů, když se nám zatím nedostalo zpětné vazby.
Můj byl jeden z posledních, které dorazily. Když jsem vešel do třídy, pohlédl jsem na lavici a opět jsem tam žádný dopis nenašel. Jak jsem se usadil, učitelka ke mně přistoupila a podala mi obálku. Musel jsem se zdát hodně nadšený, jelikož zatímco jsem se ji chystal otevřít, položila mi dlaň na mou, aby mě zastavila a pravila ,,Prosím, nebuď naštvaný".
Nerozuměl jsem, co má na mysli. Proč bych byl naštvaný, když mi zrovna přišel dopis? Není to zrovna situace k urážení. Zprvu mě trochu štvalo, že věděla, co se v dopisu nacházelo. Teď už si uvědomuji, že učitelé obsahy dopisů prověřovali, aby se ujistili, že se v nich nenachází nic osobního či nemravného, ale tak i tak, proč bych byl zklamaný?
Když jsem otevřel obálku, porozuměl jsem. Nebyl tam žádný dopis. Jediné co obálka obsahovala, byl polaroid. Nerozeznával jsem však, co na něm je. Zdálo se to jako kousek pouště, ale byl hodně rozmazaný na to, abych ho dešifroval. Vypadalo to, jakoby foťákem někdo cuknul, zatímco fotil. Nebyla připsána adresa odesílatele, nemohl jsem tedy odepsat ani, kdybych chtěl. Byl jsem zdrcený.
Školní rok pokračoval a dopisy postupně přestávaly chodit. Přeci jen se školáčkem si můžete korespondovat jen tak dlouho, dokud to nezačne být divné. Všichni společně se mnou ztratili zájem v psaníčkách. Pak mi přišla další obálka. Moje nadšení oživlo. Ulevilo se mi díky tomu, že mi stále chodí pošta, ač u ostatních už jejich kamarádi dávno na dopisování zapomněli.
Dávalo smysl, že jsem dostal další zásilku. Na té minulé, té první, nebylo nic než jeden rozmazaný obrázek. Takže tohle byla pravděpodobně omluva. Ale zase. Žádný dopis. Jen další fotka. Tahle byla rozeznatelnější. Stále jsem tomu ovšem nerozuměl. Fotografie byla namířená vysoko, chytající vrchní roh budovy, zatímco zbytek obrázku byl zkreslený slunečním odleskem.
Jelikož balónky se nedostaly moc daleko, nástěnka se přeplnila a tak bylo pravidlem pro studenty stále si vyměňující dopisy, brát fotografie domů. Můj nejlepší kamarád Josh měl druhé nejvyšší číslo fotografií braných domů ke konci roku. Jeho přítel byl opravdu kooperativní a posílal mu obrázky odevšad ze sousedního města. Josh si jich vzal domů tuším čtyři. Já si jich vzal domů téměř padesát.
Obálky byly všechny otevírány učitelkou. Po chvíli jsem na ně ale přestal koukat. Tak i tak jsem je ukládal do jednoho ze šuplíků, kde jsem skladoval svou sbírku kamenů, baseballových kartiček, komiksových kartiček a miniaturní baseballové helmy, které jsem kupoval v automatu ve Winn-Dixie.
Ke konci roku se moje pozornost obrátila k jiným záležitostem. Mamka mi ten rok dala k Vánocům malou zmrzlinárnu, kterou si Josh tak oblíbil a toužil po ní, že mu jí rodiče koupili, o něco hezčí, k jeho narozeninám na konci roku. To léto jsme měli nápad, že bychom si mohli postavit zmrzlinářský stánek, abychom si něco přivydělali.
Pomysleli jsme si, že bychom se hezky obohatili, kdybychom prodávali kornoutek za dolar. Josh žil v jiném sousedství, ale nakonec jsme se dohodli, že moje sousedství bude výhodnější. Byla tu fůra lidí, kteří se starali o svoje trávníky. Zahrady v mém sousedství byly o špetku větší. V tomhle jsme pokračovali pět víkendů v kuse, dokud mi mamka neřekla, že to musí přestat. Až nedávno jsem zjistil, proč to udělala.
Pátého víkendu jsme s Joshem počítali peníze, protože jsme oba měli mašiny, měli jsme oddělené balíky peněz, ty jsme s Joshem shrábli do jedné hromádky a tu si rovně rozpůlili. Ten den jsme vydělali deset dolarů. Když mi Josh vyplácel pátý dolar, pocit nebývalého překvapení mě schramstnul, na dolaru se psalo na zmánku. Josh si všiml mého šoku a ptal se, jestli se přepočítal, řekl jsem mu o dolaru a on jen odvětil ,,To je hustý kámo".
Zamyslel jsem se nad tím a souhlasil. Myšlenka toho, že se ke mně dolar dostal po tom, co prošel tolika dlaněmi, mě ohromila. Vběhl jsem dovnitř našeho domu, abych o tom řekl mamce, ale moje nadšení bylo přerušeno telefonátem, který můj příběh utvořil nesrozumitelným a tak mamka jednoduše odpověděla ,,Wow to je super".
Otrávený jsem vyběhl zpět ven a řekl Joshovi, že mám něco, co mu musím ukázat. Šli jsme do mého pokoje, otevřel jsem šuplík a vytáhl soubor obálek. Ukázal jsem mu několik obrázků. Začal jsem s první fotkou. Asi deset jsme jich prošli než to Joshe přestalo bavit a zeptal se, jestli si nepůjdeme hrát do díry (díra v hlíně na konci ulice před mým domem, zmiňoval jsem ji v mém předešlém příběhu, teď už víte proč) než ho mamka vyzvedne.
To jsme provedli, v této hliněné, blátěné válce jsme byli párkrát přerušeni šelestem v lesích kolem nás. Obývaly ho tam toulavé kočky a mývalové. Ale tohle se nám zdálo až moc hlučné. Tak jsme se dohadovali, co vše to může být, v pokusu o vystrašení toho druhého. Můj poslední tip byla mumie, no Josh si nakonec trval na tom, že je to robot. Jak jsme odešli, trochu zvážněl a podíval se mi zpříma do očí a vyřkl ,,Slyšel si to, že jo? Znělo to jako robot. Taky si to slyšel, že jo?".
Slyšel jsem to a díky tomu, že to znělo mechanicky, jsem souhlasil, že to byl dost možná opravdu robot. Až nyní rozumím tomu, co jsme slyšeli. Když jsme se vrátili, Joshova mamka na něho už čekala u kuchyňského stolu společně s mojí mamkou. Josh řekl svojí mamce o robotovi a naše mamky se smály a pak šel Josh domů.
Snědli jsme večeři a šel jsem spát. V posteli jsem nezůstal dlouho, po dnešních událostech jsem se vykradl z postele a znovu prohledal fotky. Vzal jsem první obálku, položil jí na podlahu a rozmazaný polaroid na ní. Druhou obálku jsem umístil napravo od ní a divně mířený polaroid rohu budovy na ní. Toto jsem udělal s každou další fotkou, dokud neutvořily mřížku, která byla kolem 5:10.
Byl jsem vždy učen být opatrný s věcmi, které sbírám, i když si nejsem jistý, zda měly cenu. Povšiml jsem si, že se obrázky ponenáhlu měnily v rozluštitelné, byl tam strom, na něm byl pták, značka omezení rychlosti, el. vedení a parta lidí vycházející z budovy.
Hned poté jsem si všiml něčeho, co se mnou cuklo tak silně, že si i teď, co to píšu, pamatuji tu závrať a jednu jedinou opakující se myšlenku, která mě zasáhla.
,,Proč jsem na této fotce?"
Na této fotografii s lidmi vycházejícími z budovy jsem se v pozadí viděl s matkou držíc jí za ruku. Byli jsme na samotném kraji, ale byli jsme to nepochybně my. A jak moje oči plavaly mořem polaroidů, můj neklid narůstal. Má úzkost tepala. Byl to velmi zvláštní pocit. Nebyl to strach. Byl to ten pocit, co máte, když jste v hajzlu. Když už je pozdě.
Nejsem si jist, proč jsem byl zatopen tímto pocitem, ale tak jsem tam tak seděl, bořící se ve fotkách od nějakého úchyláka, zmítán tušením, že jsem něco udělal špatně. A toto se násobilo, když jsem se podíval i na zbytek fotek. Byl tu jeden poznatek, který jsme všichni přehlédli. Hlavně učitelka. Hlavně já. Já byl na každé z těch fotek. Nic nebyly blízké záběry, na každé z nich jsem nebyl jen já, ale byl jsem na každé, na boku, v pozadí, u samotného spodu rámečku. Některý byly jen ty nejmenší části mého obličeje, zaznamenané na kraji polaroidu, nicméně byl jsem tam.
Byl jsem tam vždycky. Nevěděl jsem, co dělat. Co provést. Komu co říct. Vaše mysl funguje srandovně, když jste dítě. Byla tu ta veliká část, která se bála trablí jednoduše z toho, že jsem stále vzhůru. Jelikož už teď se mi rýsoval pocit z toho, že jsem něco podělal, rozhodl jsem se to udělat zítra. Počkal jsem.
Dalšího dne měla mamka v práci volno a většinu dne strávila domácím úklidem. Díval jsem se na animáče a čekal, kdy bude správná doba ukázat jí polaroidy. Když vyšla pro poštu, pobral jsem pár fotografií a položil je na stůl před sebe, zatímco jsem v sedě vyčkával, až se mamka vrátí. Když se vrátila, už otevírala nějaké dopisy a letáky a reklamu vhazovala do koše.
,,Mami, můžeš sem na vteřinku jít, mám tu tyhle fotky.." řekl jsem.
,,Dej mi minutku zlatíčko, musím si tohle napsat do kalendáře"
Po pár minutách se za mě postavila a zeptala se, co potřebuji. Slyšel jsem, jak se prohrabuje poštou a já se jen podíval na polaroidy a řekl jí o nich. Jak jsem vysvětloval a ukazoval na obrázky, pravidelných odpovědí ,,Ehm" a ,,Ok" ubývalo. A zničehonic byla úplně zticha a vydávala jen jemné šelestění poštou. Další zvuk, co jsem slyšel, zněl, jakoby se snažila nadechnout v místnosti bez vzduchu.
Nakonec její lapání po vzduchu zakončil pád ostatních obálek na stůl, rozeběhla se do kuchyně pro telefon.
,,Mami, promiň, o těhlech jsem nevěděl, nebuď na mě naštvaná"
S telefonem u ucha pobíhala sem a tam, křičíc do něj. Nervózně jsem se hrabal v poště na stole vedle polaroidů. Z vrchní obálky čouhalo něco, co jsem bezmyšlenkovitě vytáhl. Byl to další polaroid. Zmatený jsem si myslel, že jeden z polaroidů, vklouzl do kupičky, když poštu vrhla na stůl, ale otočil jsem ho a uvědomil si, že jsem tenhle ještě neviděl.
K mému zděšení jsem to byl já mnohem blíž, obklopen stromy, usmívajíc se. Nebyl jsem to jen já, uvědomil jsem si. Josh tam byl taky. Bylo to ze včerejška. Začal jsem řvát, zatímco mamka řvala do telefonu. Opakovaně jsem vykřikoval, než konečně odpověděla.
,,Co?"
A já se mohl jen zeptat.
,,Komu voláš?"
,,Mluvím s policií zlatíčko"
,,Ale proč? Omlouvám se, nechtěl jsem nic udělat"

Odpověděla mi způsobem, kterému jsem nikdy nerozuměl, dokud jsem znovu nenavštívil nejranější roky svého života. Popadla obálku ze stolu a obrázek Joshe a já se jen otočil, sklouznul a dopadnul vedle ostatních polaroidů vedle mě. Držela mi obálku u očí, ale já se jen díval na ní, jak jí bledl obličej a krev odtékala z tváří. Se slzami hromadícími se v jejích očích vyřkla, že musí zavolat policii, protože dopis neměl známku.

Originál zde.

Sayōnara

Alfy / Alfaupír

16. září 2017 v 1:54 | Misaki |  temné články

Kon'nichiwa,
Tímto článkem zahajuji novou sérii. Jak jste mohli z úvodního obrázku poznat jedná se o články spojené se seriálem Supernatural. Jde o to, že se v tomto seriálu vyskytlo spoustu nadpřirozených monster, některé všem známé a některé, o kterých jste možná nikdy neslyšeli a proto bych vám je postupně chtěla všechny představit.

Alfy
Supermonstra, bytosti, první svého druhu. Rozzařují své děti podle sil a schopností. Jsou velmi vzácní, někteří lovci se s nimi nikdy nesetkají. Po Crowleyho (král pekel) honbě za alfama je osud většiny neznámý avšak bylo naznačeno, že posledním z alf byl alfaupír.

Alfaupír
Je prvním upírem a předkem všech upírů. Jedno z monster, které Crowley a Castiel (anděl, který se obrátil zády k neby) chytili a vyslýchali v úsilí o nalezení očistce. Alfaupír utekl z Crowleyho vězení a založil nové hnízdo v Severní Dakotě a potom v Montaně. Později byl vystopován Winchesterovými (jedni z nejznámějších lovců) kvůli své krvy, aby jako zbraň porazil Leviathany. Nakonec se jim sám vzdal, uznal, že mají společného nepřítele a dal jim to, co žádali bez boje.

Historie
Jeho věk není přesně znám, říká se však, že byl první věc ve tmě, když lidé poprvé postavili oheň, takže je s největší pravděpodobností asi desítky tisíc let starý. Vytvořila ho Eva, stejně jako všechny alfy. On sám vytvořil celou řadu upíru po celém světě. Držel se těsně u svých "dětí", zatímco pokračoval v osídlení světa s upíry po mnoho let.
Poprvé byl spatřen v mozku svých "dětí", když jim přikazoval, aby získali více lidských bytostí pro svou armádu. O tomto jeho zjevení není příliš informací.

Schopnosti
Má všechny rysy a schopnosti normálního upíra, jen, díky jeho pokročilému věku, značně posílené. Jako alfa je jedním z nejmocnějších monster, které kdy žilo.
Nesmrtelnost- měl by žít navždy za předpokladu, že má stálou zásobu krve a nebo na něho není použita jedna z pro něho smrtelných věcí
Supersmysly- má vylepšený zrak, čich i sluch
Supersíla- jakožto první upír v existenci je výrazně silnější než lidé, menší démoni a ostatní upíři
Vylepšená rychlost- může se pohybovat mnohem větší rychlostí než jakákoli lidská bytost nebo většina příšer, svou rychlostí mohl ostatním zabránit v teleportaci
Regenerace- je schopen rychle regenerovat každou nesmrtelnou ránu
Čtení duše- dokáže rozpoznat toho, kdo nemá duši
Zatažitelné drápy- může své nehty nechat vyrůst do libovolné délky
Zvýšená vytrvalost- je extrémně odolný vůči bolesti
Resilience- dokáže fungovat i potom, co mu v žilách proudí krev mrtvého člověka
Telepatie- telepaticky může "komunikovat" se všemi svými "dětmi", jeho spojení se s nimi jim dokonce může způsobit silné pocity eufórie až ztrátu vědomí, při kterém mohou nevědomky vyplňovat zadané rozkazy
Spojení s matkou- ačkoli všechny příšery mají spojení s Evou, zdá se, že on s ní má přímý vztah, Eva ho pomocí telepatie může ochraňovat
Nezranitelnost- díky svému statusu nejstaršího netvora na Zemi má velký stupeň nezranitelnosti

Smrt
Krev mrtvého člověka- ta by měla upíry velice oslabit, avšak u něho to téměř nefunguje
Dekapitace (poprava)- pomocí ni mohou být upíři zabiti
Vamptonit- je smrtelný pro všechny tvory, kteří se živí člověkem včetně jeho
Kolt- zbraň, která může zabít vše kromě pouhých pěti bytostí
Leviathani

Osobnost
Často působí jako klidná a kultivovaná bytost s oblibou v jemnějších věcech, nicméně když je potřeba, odhaluje svůj zuřivý temperament a nemá žádné ostychy k vraždění. Je také mazaný a vysoce inteligentní. Člověka považuje jen za jídlo a vždy mu bylo jedno kolik jich zemře, když se však jednalo o jiná monstra zdálo se, že je považuje za vzdálené příbuzné. Chová velkou úctu ke své matce Evě.
O starší upíry se velice stará a všechny považuje za své "děti". Svou roly coby otce bere velice vážně. Není jen jejich vůdcem, ale také ochráncem. Ale i přes to, že je nemilosrdný nebrání se vyjednávání. Dokonce mu nijak zvlášť nevadí, když jsou něktěří jeho upíři zabiti lovci, musí to však být oprávněné.

Vzhled
Má sadu zatažitelných ostrých zubů a stejně tak fungující dlouhé nehty.

Podle Andrewa Debba v knize "Supernatural the official companion season 6" existuje spousta příběhů o jeho existenci. Dokonce se povídá, že skutečnost, že je někde venku ve tmě a čeká na svojí oběť vedlo lidi k tomu, aby se schovávali u táborového ohně.

Další alfy:
  • alfaměňavec
  • alfavlkodlak
  • alfadžin
  • alfaskinwalker

Toto je z tohoto článku vše, příště se můžete těšit na draky.
Sayōnara


Lexikon fantastických zvířat #2

6. září 2017 v 18:56 | Misaki |  Potterhead

Kon'nichiwa,
Konečně tu mám další článek pro všechny potterheady, kteří nemají doma svůj Lexikon zvířat. Tentokrát si probereme tvory v rozsahu C-D.

C/Č

Čínský ohniváč
(Chinese firebal)
někdy též známý jako lví král


Jediný orientální drak má vyjímečně pozoruhodné vzezření. Je pokryt hladkými purpurovými šupinami a kolem hlavy s tupým čenichem a neobvykle vystouplýma očima ho zbobí věnec zlatých špičatých hrotů. Své jméno ohniváč získal díky hřibovitým plamenům, které mu vyrážejí z nozder, je-li rozzuřen. Jeho váha se pohybuje mezi dvěma a čtyřmi tunami a samice jsou větší než samci. Vejce jsou zářivě karmínová se zlatými skvrnami a jejich skořápky jsou velice ceněny jako pomůcky pro činské čáry a kouzla. Ohniváč je agresivní, vůči vlastnímu plemeni je však tolerantnější než většina ostatních draků a dokáže se někdy smířit s tím, že své území sdílí až s dvěma dalšími draky. Pochutná si na většině savců, přednostně loví prasata a lidi.

Černovřes
(Horklump)


Černovřes pochází ze Skandinávie, dnes je však rozšířen po celém území severní Evropy. Podobá se masité narůžovělé houbě, pokryté řidkými a pevnými černými štětinami. Černovřes se velice rychle rozmnožuje a během několika dnů je schopen kompletně zamořit průměrně velkou zahradu. Místo kořínků zapouští do země šlachovitá chapadélka, která hledají dešťovky, jež jsou jeho nejčastějším pokrmem. Černovřes je oblíbenou pochoutkou trpaslíků, žádné jeho další využití není známo.

D/Ď

Drak
(Dragon)


Jako pravděpodobně nejproslulejší ze všech fantastických zvířat patří draci zároveň k těm, která se nejobtížněji skrývají. Samice jsou obvykle větší a agresivnější než samci, k žádnému drakovi ani dračici by se však neměl přibližovat nikdo kromě maximálně obratných a vyškolených kouzelníků. Dračí kůže, krev, srdce, játra a rohy jsou vesměs obdařeny silnými kouzelnými vlastnostmi, dračí vejce jsou však klasifikována jako neobchodovatelné zboží kategorie A. Existuje deset plemen draků, jejichž příslušníci se ovšem příležitostně kříží a výsledkem jsou vzácné hybridní exempláře.

Ďasovec
(Grindylow)


Ďasovec je světlezelený rohatý vodní démon, kterého najdeme v jezerech na celém území Británie a Irska. Živí se drobnými rybami a chová se agresivně ke kouzelníkům i k mudlům, přestože jsou známy případy, kdy se ho vodním lidem podařilo ochočit. Ďasovec má velice dlouhé prsty, které sice dokážou vyvinout mocný stisk, snadno se však zlomí.

Dlaždičoun
(Jarvey)


Dlaždičoun se vyskytuje v Británii, Irsku a Severní Americe. Prakticky ve všem se podobá přerostlé fretce, od níž se liší jen tím, že umí mluvit. Skutečný rozhovor však přesahuje duševní schopnosti dlaždičouna, který se proto obvykle omezuje na krátké (a často vulgární) fráze, jež ze sebe chrlí v téměř nepřetržitém proudu. Dlaždičouni žijí většinou pod zemí, kde pronásledují trpaslíky, přestože nepohrdnou ani krtky, krysami a hraboši.

Dvoubřitník
(Mackled Malaclaw)


Dvoubřitník je suchozemský tvor, vyskytující se většinou v kamenitých pobřežních oblastech Evropy. Značně se sice podobá humrovi, v žádném případě by se však neměl jíst, protože jeho maso je pro lidi nestravitelné a vyvolává vysoké horečky, doprovázené ošklivou zelenavou vyrážkou. Dvoubřitník dorůstá délky až dvanácti palců a má světlešedou barvu s tmavozelenými skvrnami. Živí se drobnými korýši a někdy se pokouší napadat i větší kořist. Kousnutí dvoubřitníka má neobvyklý vedlejší účinek spočívající v tom, že oběť je po dobu až jednoho týdne po svém zranění pronásledována obrovskou smůlou. Kousne-li vás, měli byste se vyvarovat všech sázek, rizik a spekulativních podniků, protože oběť dvoubřitníka v nich nemá sebemenší šanci na úspěch.

Drsnochvost
(Nogtail)


Drsnochvosti jsou démoni žijíci ve venkovských oblastech na celém území Evropy, Ruska a Ameriky, Podobají se zakrslým selatům s dlouhýma nohama, ježatým pahýlovitým ocasem a úzkýma černýma očima. Drsnochvost má ve zvyku vkrást se do prasečího chlívku a sát mléko obyčejné svině spolu s jejími vlastními mláďaty. Čím déle zůstane neodhalen a čím větší velikosti doroste, tím déle stíhají statek, na který se vetřel, různé pohromy. Drsnochvost je neobyčejně rychlý a obtížně se chytá: je-li však zahnán za hranice statku čistě bílým psem, nikdy se už nevrátí. Odbor pro dohled nad kouzelnými tvory (Poddivize domácích škůdců) za tímto účelem chová tucet albínských stavěčů.

Duhovec
(Streeler)


Duhovec je gigantický plž, který každou hodinu mění barvu a zanechává za sebou stopu tak jedovatou, že všechna vegetace, přes kterou přeleze, seschne a shoří. Původně se duhovec vyskytoval v několika afrických zemích, úspěšně ho však pěstují i kouzelníci v Evropě, Asii a na obou amerických kontinentech. Jako domácí zvíře ho chovají lidé, kterým se líbí jeho kaleidoskopické změny barev, a jeho jed je jednou z několika málo známých látek, které dokážou usmrtit černovřesy.

A tohle je z tohoto článku vše. Doufám, že se vám tyto kouzelní tvorové líbili.
Sayōnara


Seriály 2

1. září 2017 v 15:16 | Misaki |  Filmy a seriály "recenze" 📺

Kon'nichiwa,
Mám tu druhé pokračování článku o mých oblíbených seriálech, stejně jako v prvním článku vám představím čtyři seriály, tak snad vás aspoň jeden zaujme.

/Daredevil/



Akční seriál natočený podle stejnojmené komiksové předlohy od Marvelu. Vypráví příběh začínajícího právního zástupce Matta Murdoca, který jako malý přišel o zrak a nyní doslova vidí ušima. A když píšu vidí ušima tak to tak fakt myslím. Díky tomu, že se jeho ostatní smysly, zejména tedy sluch, tolik zlepšili, udělal ze sebe něco jako superhrdinu a po večerech se ve svém přestrojení snaží chránit čtvrť Hell's Kitchen, ve které žije a která je ohrožována podnikatelskými záměry tajemného Wilsona Fiska.
V tomto seriálu si přijdou na své milovníci dobrých pěstních soubojů, krve a šťavnatých vražd. Jedná se totiž o poněkud temnější Marvelovský výtvor. Samozřejmě, že tu nechybí ani nějaký ten humor a srdceryvné zápletky.


/Preacher/


Americký dramatický fantastický seriál natočený taktéž podle stejnojmeného komiksu tentokrát však patřící do skupiny DC Comics. Jak už jistě víte mám moc ráda herce Josepha Gilguna a hlavně kvůli němu jsem se na tento velmi povedený seriál začala dívat. Je o kazateli Jesse Custerovi, kterého opouští víra a svoje problémy utápí v alkoholu. Jednoho dne do něho však vstoupí tajemná síla, která mu dá schopnost donutit lidi udělat přesně to, co řekne. S takovou silou však přijdou i problémy, konkrétně dvojice záhadných nesmrtelných agentů, kteří chtějí sílu zpět. Jesse se snaží pomoct dobrým lidem ve městě a zároveň utíkat těmto agentům, aby mu jeho síla zůstala. S tím vším mu pomáhá jeho přítelkyně Tulip a irský pobuda Cassidy, který se zde náhodou ocitnul, a který skrývá nemalé tajemství.
Seriál je opět trochu temnější, ale rozhodně v něm není nouze o vtípky, u kterých se nejde nezasmát.


/Stranger things/


Největší důvod proč se letos těším na Halloween, je druhá série tohoto amerického hororového serálu. Děj se odehrává v 80. letech 20. století. Hlavními postavami jsou čtyři malí kluci, kteří nejsou ve škole zrovna oblíbení. Jednoho večera se ztratí jejich kamarád Will a celé jejich město to ovlivní. Willovi tři kamarádi společně s tajemnou dívkou Eleven, na kterou narazí při hledání svého ztraceného kamaráda, začnou pomalu odhalovat, kdo nebo spíše co Willa uneslo. To samé i Willova matka s místním šerifem a Willův bratr se sestrou jednoho z Willových kamarádů.
Celý seriál se nese v tajemném duchu a objeví se i pár lekaček. Rozhodně jestli máte rádi trochu hororovější podívanou, neváhejte a koukněte se na tento seriál.


/Lucifer/


Když mi kamarádka tento seriál doporučila, hodně dlouho jsem se k němu přemlouvala, neboť jsem si myslela, že mě to nebude bavit a že to bude blbost. No jen řeknětě, lucifer, který si vzal dovolenou a přišel do L.A. žít mezi lidi, nepřišlo by vám to jako pitomina? Opak je však pravdou. Hlavní postavou seriálu je jak jsem již napsala Lucifer Morningstar, který odešel z pekla, aby si mohl užívat života mezi lidmi. Společně s démonkou Mazikeen si otevřel noční klub Lux a užíval si svůj pobyt v L.A. plného žen a alkoholu. Když však někdo zastřelí jeho kamarádku, začne se vtírat k mladé policajtce Chloe a pomůže jí vyřešit tuto vraždu. Od té chvíle ho vyšetřování vražd začne bavit a tak se s pomocí svých schopností stane policejním poradcem.
Seriál oplívá úžasným smislem pro humor. Lucifer před nikým neskrývá čím je, ale všichni to berou jen jako jeho osobitý styl a spíše ho berou trochu za blázna. Pomocí svých ďábelských schopností zastrašuje ty, kteří si to zaslouží a pomalu se stává, aniž by chtěl, lidštější a lidštější. Pokud máte rádi místy trošku peprnější humor, vtipné roztršky mezi Chloe a Luciferem vás jistě pobaví. Mimo jiné se v seriálu také objeví mnoho zajímavých zápletek ať už s něčím nadpřirozeným, nebo s komplikovanými policejními případy.


A tohle je z tohoto článku vše. Budu ráda, když mi do komentářů napíšete jestli na nějaký z těchto seriálů také koukáte, nebo jestli vás nějaký zaujal.
Sayōnara



Kam dál