Kroky

13. srpna 2017 v 22:11 | Misaki |  temné články

Kon'nichiwa,
Jedna z mých oblíbených creepypast navečer..

Tento příběh je dlouhý, za to se omlouvám. Nikdy jsem ho nemusel tak důkladně vykládat. Ale je pravdivý a stal se, když mi bylo šest let. Když jste v tiché místnosti a vtisknete ucho do polštáře, můžete slyšet tlukot svého vlastního srdce. Jako dítěti mi to tlumené rytmické bušení znělo jako jemné kroky na kobercové podlaze a téměř každou noc jsem, těsně před tím než jsem se nalodil na proud spánku, registroval tyto kroky a byl jsem vytržen zpět k vědomí.
Celé dětství jsem žil s matkou v docela hezkém sousedství, které bylo v přechodné fázi, lidé nižšího finančního majetku se sem postupně stěhovali, já s matkou jsme byli dva z těchto lidí. Žili jsme v domě, o který se mamka dobře starala.
Kolem sousedství byly lesy, ve kterých jsem si hrával a prohledával je celé dny, ale v noci, jak už to u dětí bývá, nabývaly ty lesy neblahou atmosféru. Toto bylo spojené s faktem způsobeným náturou domu, protože pod ním byl docela rozsáhlý skladný prostor, který jsem si v mysli vyplňoval různými vymyšlenými monstry a nevyhnutelnými scénáři, které konzumovaly moje emoce, když jsem byl probuzen kroky.
Řekl jsem mamce o krocích, tvrdila, že strašidla neexistují. Já si ale na jejich existenci dál trval a to tak moc, že mi musela spálit uši vodou s kapátka na krocany jen, aby mě uklidnila, myslela si, že to pomůže, ale samozřejmě to nestačilo.
I přes tu děsivost a kroky, jediná divná věc, která se kdy stala, byla ta, že jsem se tu a tam probudil na spodní posteli palandy, ačkoli jsem šel spát na vrchní. Jsem jedináček, takže na tom nezáleželo. Toto se dělo jednou až dvakrát do týdne, ale probuzení na spodním lůžku nebylo zas až tak strašlivé.
Jenže jedné noci jsem se neprobudil na spodním lůžku. Slyšel jsem kroky. Ale zařízl jsem to až moc tvrdě aby mě probudily. Když jsem se probudil, nebylo to ze zvuku či noční můry, nýbrž ze zimy. Otevřel jsem oči. Viděl jsem hvězdy. Byl jsem v lesích.
Okamžitě jsem se vymrštil na nohy, snažíc se pochopit, co se děje. Myslel jsem si, že spím, ale to se nezdálo pravděpodobné. I když zrovna tak se nezdála moje prezence v lesích. Přede mnou byl vypuštěný bazénový plovák, jeden z těch tvarovaných jako žralok, to přidávalo situaci surreální dojem.
Po chvíli co jsem tam jen tak stál a stál a stále se neprobouzel, i když jsem vůbec nebyl v říši spánku, jsem se snažil zorientovat se. Tyto lesy jsem ale nepoznával. Hrával jsem si v lesích u mého domu snad pořád, takže jsem je znal velmi dobře. Pokud ale tyto lesy nebyly ty lesy, jak se mám dostat ven?
Ušel jsem jeden krok a cítil palčivou bolest, která mě kopla zpět na místo, kde jsem ležel. Stoupl jsem na trn. Pomocí měsíčního světla, byla krajina kolem mě odhalená. Mohl jsem spatřit, že trny jsou všude. Prohlédl jsem si nohu, zdála se být v pořádku. Vlastně jsem byl celý v pořádku. Neměl jsem na sobě ani škrábnutí, nebyl jsem špinavý.
Trošku jsem si pobrečel a znovu se postavil. Nevěděl jsem, kterou cestou jít, tak jsem prostě vybral směr. Odolal jsem nutkání volat o pomoc, poněvadž jsem si nebyl úplně jistý, zda chci být nalezen tím, kdo nebo co tam někde může být.
Kráčel jsem snad hodiny. Snažil jsem se jít v rovné trajektorii. Pokoušel jsem se držet kurz, než jsem byl donucen obcházet oklikou. Byl jsem děcko a bál jsem se. Nebylo tam vití ani vřeštění, jen jednou jsem zaslechl zvuk, který mě postrašil. Znělo to jako brečící dítě, teď už si myslím, že to byla jen kočka, ale v oné chvíli jsem zpanikařil a zmateně utíkal proskakujíc směry, abych se vyhnul velkým huňatým keřům a zkolapsovaným kamenům. Dával jsem si bedlivý pozor, kam jsem šlapal.
Uviděl jsem něco, co mě naplnilo zoufalstvím, které jsem do té doby v takovém měřítku necítil, za všechno mohl plovák. Stál jsem deset stop od místa, kde jsem se probral. Tohle nebyla magie ani nějaké nadpřirozené ohýbání vesmíru. Byl jsem ztracen.
Až do tohoto momentu jsem více přemýšlel nad tím jak se dostat z lesů, než nad tím jak jsem se do nich dostal. Nebyl jsem si ani jistý, zda jsou tohle moje lesy. Doufal jsem, že jo. Otázkou bylo, zda jsem se točil v kruzích? Procházel jsem to tu do osmičky tam a zpátky a neměl jsem ponětí jak se dostat ven.
V tomto bodě jsem si vzpomněl, že nejasnější hvězda je polárka a tak jsem zíral na nebe, našel tu nejzářivější hvězdu a následoval jí. Postupem času se věci začaly zdát povědomější. Spatřil jsem příkop, díru hluboko v hlíně, kde jsme s přáteli hrávali bitvy s blátem. Věděl jsem, že jsem se dostal ven.
Tou dobou už jsem kulhal velmi pomalu, protože mě strašně moc bolelo chodidlo. Byl jsem ale šťastný, že jsem se dostal takhle blízko k domu, takže jsem nasadil lehký výkluz. Když jsem opravdu viděl střechu domu vypínající se nad sousedstvím, jen jsem chtěl být doma. Už jsem se rozhodl, že nic neřeknu, protože jsem neměl ponětí, jak tohle podat. Prostě jsem plánoval jen nějak přijít domů, umýt se a jít spát.
Mé srdce zmlklo, když jsem se dostal na dohled celého baráku. Všechna světla byla rozsvícena, věděl jsem, že je mamka vzhůru a že se budu muset snažit to nějak vysvětlit. Samozřejmě dostanu zaracha. Můj běh se změnil v chůzi, viděl jsem mamčinu siluetu skrz žaluzie.
Ačkoli jsem se bál jak to na ní vybalit, dobelhal jsem se k verandě, položil ruku na kulovitou kliku a otočil. Těsně před tím, než jsem zatlačil na křídlo dveří, mě popadly dvě ruce a zabalily mě do objetí, tahajíc mě zpět. Řval jsem. Řval jsem, jak jen hlasitě to šlo ,,mami pomoz mi, prosím mami". Pocit toho být tak fyzicky blízko bezpečí a následně být odtáhnut mě naplnil hrůzou i po všech těchto letech. Nepopsatelné.
Dveře, od kterých jsem byl odtrhnut, se otevíraly. Záblesk naděje mě zahřál na srdci. Ale nebyla to máma, byl to muž a byl obří. Snažil jsem se kopnout únosce do holeně. Bál jsem se a byl jsem zuřivý.
,,Nech mě jít, kde je moje mamka? Co jste jí udělal?"
Moje hrdlo bodalo z křiku. Natahoval jsem další nádech a byl si vědom hukotu, který tu byl déle, než jsem vnímal.
,,Zlatíčko prosím uklidni se, mám tě" to znělo jako moje mamka.
Ruce se uvolnily. Jak se ke mně muž osvícený světlem verandy přibližoval, všiml jsem si jeho oblečení. Byl to policista, odznak, čepice všechno. Otočil jsem se tváří v tvář za hlasem za mnou, jen abych viděl, že je to fakt mamka. Vše bylo v pořádku.
Rozbrečel jsem se. Všichni tři jsme šli zpět dovnitř.
,,Jsem tak ráda, že jsi doma zlatíčko, bála jsem se, že tě už nikdy neuvidím" v tomhle momentě jsem plakal nejvíce.
,,Omlouvám se, nevím, co se stalo, jen jsem chtěl domů, je mi to líto"
,,To je v pořádku, jen to prosím nikdy nedělej znovu, nejsem si jistá, jestli bych to já, nebo moje holeně zvládly"
Vyšel ze mě chechot skrz vzlyky.
,,Promiň, že jsem tě kopal, ale proč si mě takhle chytila?"
,,Jen jsem se bála, že zase zdrhneš"
Byl jsem zmatený.
,,Co tím myslíš?"
,,Našli jsme na tvém polštáři vzkaz" sdělila mi a ukázala na kousek papíru, který policejní úředník poslal přes stůl. Vzal jsem ho a četl. Byl to dopis na rozloučenou. Psal jsem v něm, že jsem nešťastný a že už nikdy nechci vidět mamku ani moje kamarády.
Policista prohodil pár slov s mamkou na verandě, zatímco jsem civěl do dopisu. Nepamatoval jsem si, že bych ho psal. Nepamatoval jsem si nic z toho, i když jsem byl někdy v noci náměsíčný a chodil třeba bezmyšlenkovitě na záchod, tohle nebyl stejný případ. I kdybych se vydal sám do lesů a utekl, i kdyby to vše byla pravda, jediná důležitá část dopisu byl podpis. Tohle není jak se moje jméno píše, já nepsal tenhle dopis!

Originál zde.
Sayōnara
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 crazyjull crazyjull | Web | 15. srpna 2017 v 12:24 | Reagovat

Hrozně se mi tenhle příběh líbí, je to fakt dost zajímavý! :)

2 Alxemi Alxemi | Web | 17. srpna 2017 v 18:54 | Reagovat

Přiznávám se, že ještě do nedávna jsem vůbec nevěděl, co to ta "creepypasta" je. Ale posledních pár měsíců na to narážím úplně všude. :D Jen to bohužel není úplně můj šálek čaje.

3 psychedelic psychedelic | Web | 24. srpna 2017 v 22:33 | Reagovat

Krása jako vždy

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama